Křest

Svátost křtu nestojí osamoceně, ale je do křesťanského života zakomponována jako začátek křesťanského života. Pokračováním je prožívání eucharistie – mše sv. se svatým přijímání a dovršením je křesťanská dospělost vyjádřená přijetím svátosti biřmování. Těmto svátostem říkáme iniciační. Na ně navazují svátosti stavu, tj. svátost manželství a svátost kněžství. V situaci nemoci duchovní = hříchu či fyzické je tu svátost smíření, popř. svátost. nemocných. U svátosti křtu je nutno rozlišovat dvě skupiny: a. křest dospělého b. křest dítěte Jedná-li se o křest dospělého člověka, pak se tento tzv. katechumen k jeho přijetí připravuje v tzv. katechumenátu. V tomto období si musí osvojit základní křesťanské pravdy jak po stránce teoretických znalostí tak po stránce praktického života. Celá příprava je v ideálním případě dovršena udělením všech tří výše zmíněných iniciačních svátostí, tj. křtu, eucharistie (svatého přijímání) a biřmování. Svátost křtu jako začátek, prožívání mše sv. včetně svatého přijímání jako stálý zdroj posily a biřmování jako znamení zralosti ve víře. Tím končí etapa základní formace křesťana a navazuje úsilí o křesťanský způsob života. To je celoživotní úkol. Jedná-li se o křest dítěte, je situace vzhledem k tomu, že malé dítě není schopno věci víry chápat (nemá užívání rozumu) a ani se samo rozhodnout (nemá užívání vůle), komplikovanější. Principiálně je křest nemožný. Avšak při splnění dvou podmínek existuje možná výjimka. Tyto podmínky jsou: a. rodiče (nebo alespoň jeden z nich) jsou věřící b. rodiče slíbí, že dítě budou ve víře vychovávat. Zde ale vznikají největší nedorozumění. Co se rozumí pod pojmem „věřící“ a co se rozumí pod pojmem „vychovávat ve víře“? Věřící je široký pojem, který zahrnuje celou škálu postojů od: a. postoje něco musí být = nejsem ateista, b. přes víru ve více či méně neurčitý osud, síly či bohy = jsem pohan, c. či možnost víry v jednoho Boha = mohu být židem nebo muslimem, d. až ke křesťanství, které člověk z různých důvodů přijímá e. a které člověk vědomě prožívá jako katolický křesťan. Je zřejmo, že „d“ alespoň částečným způsobem a „e“ ideálním způsobem splňuje představu katolické církve o skutečnosti „věřící“. Není tím řečeno, že by ti ostatní „a“, „b“ či „c“ měli být špatní lidé, mohou a mnozí jistě i jsou výborní a kvalitní lidé. Žádat ale o křest, když nemám vnitřní přesvědčení křesťanské víry, jež je základní podmínkou k jeho udělení a přijetí, je sice možné, ale prakticky to znamená nepochopení svátosti křtu. K bodu „d“ je nutno doplnit, že tato situace bývá hodně častá. O křest svých dětí přicházejí žádat rodiče, kteří víru v sobě jakýmsi způsobem mají, ale veškerý kontakt s křesťanstvím spočívá na skutečnosti, jak sami mnozí tvrdí, že byli jako děti pokřtěni a pak už „díky době“ neměli možnost se s křesťanstvím blíže setkat. Tato formulace – pokud je pravdivá – je nesmírně alarmující. Normálně totiž nemůže nikdy nastat. Jejich rodiče se ke křesťanské víře při jejich křtu veřejně přihlásili, jak je tedy možné, že jejich děti – dnes v situaci mladých rodičů – formulují větu, že se s vírou nesetkali? Ani u vlastních rodičů? K bodu „e“ je také nutno připomenout to, co píše sv. Pavel: „…dar víry máme v nádobě hliněné.“ Znamená to, že víra je především Boží dar a že každý z nás je ohrožen lidskou křehkostí a také hříchem.Křest dítěte je možný pro víru rodičů a pro jejich slib vychovávat dítě ve víře. Tato výchova má svůj základ v rodině. Rodiče jsou prvními vychovateli k víře. Je to jejich „svaté právo“ ale také „těžká povinnost“. Kromě rodinného společenství pak jsou zde další významné formační prvky. Jsou to: účast na nedělní mši sv., svaté příjímání a svátost smíření. Začněme popořádku.
• Výchova k pravidelné účasti na nedělní mši sv. je pro náboženskou výchovu dítěte nesmírně důležitá. Skrze prožívání nedělní mše sv. se dítě učí nejen vnímat posvátnou atmosféru bohoslužby, ale také patřit do širšího společenství věřících – do farnosti. Je jisté, že pro dítě (a potažmo ani pro rodiče) nemusí být vůbec jednoduché vydržet hodinu v kostele, ale určitě je možno při troše vynalézavé snahy (a také trpělivosti) hledat a najít řešení, které udělá ve spolupráci s knězem mši sv. pro děti zajímavou. Bohužel často opakované argumenty – není čas, až bude dítě větší, nejde to, ať se samo rozhodne, nebudu ho nutit, není přece důležité chodit do kostela – se zdají být spíše obhajobou vlastní pohodlnosti než snahy o naplňování třetího Božího přikázání: Pomni, abys den sváteční světil. (jedná se o Boží přikázání a nikoliv o nařízení lidské či církevní). Kdy jindy se má dítě naučit chodit do kostela než v dětství, kdy je účast na bohoslužbě přijímána v rámci přirozeného rytmu života rodiny, ve které vyrůstá? Později se jistě objeví mnohé krize, ale základní návyk prožívat křesťanským způsobem neděli zůstává díky výchově v dětství uložen v duši člověka. Odkládat tuto výchovu k účasti na nedělní mši sv. na pozdější dobu je nemoudré ba přímo chybné.
• Druhým formačním prvkem je svátost smíření a svaté příjímání. Nejde jen o slavnost „první“ svaté zpovědi a „prvního“ svatého přijímání. Přestože výraz „první“ znamená, že je to poprvé, nemůže a nesmí znamenat, že je to naposled. Význam těchto svátostí nespočívá jen v samotném prožití slavnostního okamžiku onoho „prvního“ ale v pokračování nastoupené výchovné linie, že totiž po prvním budou následovat další. Je k tomu samozřejmě nutná pomoc a vedení rodičů. Svátost smíření má v tomto ohledu význam formace svědomí dítěte. Dítě se učí (jistě s pomocí rodičů ale přece jenom už také i samo) rozlišovat, co je dobré a co je zlé podle základního rozlišovacího vzoru, kterým je většinou Desatero. Učí se uvědomovat si, že i ono dělá chyby, učí se hříchů – špatných skutků litovat a učí se dělat kroky k nápravě. Zpověď – svátost smíření je pak Boží odpovědí na situaci konaného pokání, ve které zaznívá slovo o jistotě Boží lásky nabízející nový počátek. Svaté přijímání – možnost přistupovat ke svatému přijímání je pak významným krokem naznačujícím postupně narůstající aktivní zodpovědnost dítěte za rozvíjení jeho základních vnitřních postojů k Bohu a k člověku. Platí totiž, že už přestává být „jen malé dítě“ a že se začíná samo v rámci svých rozvíjejících schopností rozhodovat, zda může či nemůže, chce či nechce přistoupit ke stolu Páně. Tak nejen svůj vztah k Bohu rozvíjí (nebo nerozvíjí), ale navíc se mu svatým přijímáním dostává i vnitřní posily, abych na cestě vytrval. V tomto ohledu je pak příklad rodičů nemírně důležitým výchovným impulsem.

Druhou ze základních podmínek křtu dítěte je slib rodičů, že dítě budou vychovávat ve víře. Co se tedy rozumí pod skutečností vychovávat ve víře? V zásadě se při přípravách vynořuje dvojí postoj rodičů. První se dá vyjádřit formulací: „ať je dítě hlavně pokřtěno a pak ať se samo rozhodne“, druhý pak slovy: „chceme naše dítě ve víře v Ježíše Krista vychovávat“ První formulace zní sice na první pohled tolerantně, ale ve skutečnost to znamená, že rodiče rezignují na náboženskou výchovu svých dětí v očekávání, že rozhodnutí jejich dětí pro víru „nějak samo spadne z nebe“. K takovému postoji je nutno dodat následující: a. Náboženská formace dítěte je výsadní právo ale zároveň i nelehká povinnost rodičů. Nedílnou součástí náboženské výchovy dítěte je vedení k pravidelné návštěvě nedělní mše sv., k prožívání svátosti smíření (zpovědi) a svatého přijímání a také ve věku dospívání vybídnutí k přijetí svátosti biřmování. Jestliže se dítě křtem stalo katolickým křesťanem, je potřeba mu dát poznat a zažít, co obnáší a jak vypadá křesťanský způsob života. Když to rodiče nedělají, banalizují nebo zpochybňují (třeba tvrzením, že stačí jen křest nebo že první svaté přijímání může být zároveň i posledním, nebo tím, že přece není důležité být každou neděli v kostele), pak zásadním způsobem znevěrohodňují dítěti celé křesťanské poselství. Když toto dělají, pak je zde veliká pravděpodobnost, že se dítě pro víru v dospělosti rádo a svobodně rozhodne. b. Pomineme-li tento aspekt, pak je ve formulaci „o náboženské nevýchově“ rodičů skryt další alarmující prvek. Rezignace na náboženskou výchovu vlastních dětí je totiž také rezignací na vlastní víru. Ta sotva byla při křtu vyznána, je postojem rodičů popřena. Každý rodič chce přece předat svým potomkům ty nejlepší a pro život nejdůležitější hodnoty. Víra v Boha – tak to musí říci každý k víře se hlásící rodič, chce-li být alespoň trochu věrohodný a pravdivý – patří k důležitým, ne-li k nejdůležitějším životním hodnotám věřícího člověka. (z ní ostatně vyrůstají všechny ostatní hodnoty důležité pro život). Když tedy věřící rodiče přistupují ke svým – z jejich rozhodnutí pokřtěným dětem tak, jako kdyby víra v Boha byla hodnotou nedůležitou a když výchovu k ní a pro ní přenechávají až na nějaké „z nebe spadlé rozhodnutí“ pak vlastně naznačují, že nechtějí zodpovědnost za „dítě jako dar od Pána Boha“ akceptovat. To je ale selhání nejen v rámci nábožensky ale i obecně lidsky chápaného úkolu rodičovství. Druhý postoj „chceme naše dítě ve víře vychovávat“ je charakterizován více či méně aktivním vedení dítěte – výchovou v prožívání vztahu k Bohu. Neexistuje žádný dokonalý výchovný recept. Rodiče opřeni o příklad vlastního života v postupných krocích – podle toho, jak je dítě schopno vnímat, otevírají dětskou duši Božímu působení. Nejprve v rámci rodinného společenství, později skrze nedělní mši sv. ve farním společenství. Významným krokem další formace je už výše naznačené přijímání svátostí dovršující se zralým rozhodnutím už dospělého člověka ve svátosti biřmování, doplňkem pak je výuka náboženství. Pro náboženskou formaci je zásadní a nejdůležitější příklad rodičů. Procentuálně se tento vliv dá vyjádřit 75 – 90%, pak následuje vliv farního či širšího rodinného společenství 5 – 20%, na posledním míst je ovlivnění skrze výuku náboženství. Té se přičítá 2 – 7% vlivu při náboženské formaci dítěte.

Kromě rodičů a kněze se při udělování svátosti křtu (i také svátosti biřmování) objevuje také postava kmotra. Jaký je její význam a co se od něho vlastně žádá? Kmotr je člověkem, který je dotyčnému křtěnému (biřmovanému) nějakým způsobem blízký při prožívání víry. Jedná-li se o křest dítěte, má se kmotr spolupodílet na křesťanské formaci malého dítěte. V minulosti kmotr přebíral v případě nějakého neštěstí rodičů i sociální a hospodářskou roli, když suploval chybějící rodiče. Dnes kmotrovství v sobě tento význam nenese. Kmotr je především svědkem víry. To neznamená, že by měl kmotr rodičům do výchovy nějakým zásadním způsobem mluvit. Ostatně slib výchovy dávají rodiče, kmotr slibuje, že rodičům bude při výchově pomáhat. Pomoc kmotra spočívá v „být vzorem – příkladem křesťanského způsobu života.“ V praxi to znamená, že kmotr má být biřmován – což je svátost křesťanské zralosti, pokud je ženatý či vdaná má mít sňatek uzavřený v kostele. Dále je znakem živé víry prožívání církevního společenství, což v běžné praxi znamená účast na nedělní mši svaté. Ne že by prožívání těchto skutečností dávalo 100 % záruku bezchybného vzoru, ale na druhé straně je jasně vyjádřenou snahou – úsilím o pravdivé prožívání katolické víry, o níž má jako kmotr svědčit. Je smutné, ba přímo alarmující, když na dotaz položený rodičům při přípravě ke křtu jejich dětí „kdo ve vašem okolí v rámci vaší rodiny byla a je ve vašem životě pro vás svědkem křesťanské víry?“ odpovídají dotázání buď mlčením nebo formulací „babička ze Slovenska“. Na své vlastní rodiče, kteří slibovali náboženskou výchovu, si bohužel vůbec nevzpomenou a mluvit o křestních kmotrech, kteří měli být živými vzory, je ani nenapadne. Církevní pokyn žádá, aby – pokud je to možné – měl každý pokřtěný svého kmotra, avšak není to – v případě neexistence vhodného člověka – bezpodmínečně nutné. Záleží na samotném kmotrovi, zda úkol být kmotrem přijme jako výzvu k prohloubení opravdovosti křesťanského života nebo ji vezme jen jako formální společenskou konvenci. V druhém případě, i když to není ideální řešení, může křest proběhnout i bez kmotra. Při splnění výše uvedených podmínek souvisejících s „být svědkem víry“ se požaduje, aby při křtu byl buď jeden kmotr nebo jedna kmotra nebo spolu kmotr a kmotra. Z pastoračních důvodů se doporučuje , aby kmotr či kmotra doprovázeli svého svěřence také při přípravě ke svátosti smíření a ke svatému přijímání. Při udělování svátosti biřmování je vhodné, aby byl kmotrem ten, kde tento úkol zastával při křtu.