Biřmování

Svátost biřmování, křesťanská dospělost a navazující rozhodnutí pro svátost manželství.

Úplně na počátku bylo skrze svátost křtu do malého človíčka zaseto semínko víry, v rámci života rodinného a farního společenství se mohlo toto semínko víry v duši postupně měnit v malou rostlinku. Skrze pravidelnou účast na mši sv. dostávala rostlinka nové impulsy k růstu a skrze prožívání svátostí smíření byly napřimovány deformace způsobované zlem a hříchem. Nyní přichází čas vědomého rozhodnutí pro křesťanský způsob života – přijetí zralosti – nastoupení cesty křesťanské dospělosti. Tato poslední etapa formace se většinou realizuje speciálním kurzem konaným ve farnostech, v rámci kterého má mladý člověk dojít k vědomému a samostatnému ANO či VĚŘÍM. Na toto pak navazuje svátost biřmování, která je utvrzením – posílením – obdarováním – Boží pomocí k tomu, aby věřící křesťan svou víru pravdivě a plnohodnotně žil. Tuto svátost uděluje diecézní biskup, když posvěceným olejem – křižmem dělá na čele biřmovaného kříž se slovy: „Přijmi pečeť darů Ducha svatého.“ Takto se dovršuje slib rodičů, kteří se zavázali ke křesťanské výchově svých dětí. Je zřejmé, že není v rodičovských pravomocech „nařídit“ svým dospívajícím či dospělým dětem přijetí svátosti biřmování, na druhé straně ale příklad vlastního křesťanského života je pro mladého člověka (a nejen pro mladého člověka) dříve nebo později tím nejsilnějším rodičovským „nařízením“ skrze které jsou schopni rodiče dále „vychovávat“ své děti. Pro úplnost je ještě nutno doplnit informaci o svátosti manželství. Tato svátost – tedy rozhodnutí pro uzavření katolického manželství – přirozeně předpokládá přijetí svátostí biřmování. Z logiky věci vyplývá, že jen ten, kdo přijal svátost křesťanské dospělosti – svátost biřmování může jako dospělý udělat další krok a přijmout celoživotní zodpovědnost za druhého člověka a následně i celou rodinu. Významné procento pokřtěných katolíků ale bohužel ve svém růstu víry zůstává na onom počátečním bodě „křtu uděleného v dětství“ a dále tuto hodnotu nerozvíjí. Když pak tito nábožensky neformovaní katolíci žádají o uzavření svátostného manželství, na které jako pokřtění mají právo, ocitají se v situaci analfabetů stojících před maturitní zkouškou… Pastorační řešení takovéto nestandardní situace je pak velice obtížné a ne vždy vzhledem k životním okolnostem plnohodnotné. Proto apeluji na všechny, kteří nesou zodpovědnost v procesu křesťanské výchovy mladého člověka, aby svými přístupem napomohli realizovat výše naznačenou cestu křesťanské zralosti.