P. Vinzenz Brauner

Vinzenz Brauner se narodil 18. listopadu 1877 v malé vesnici Salisov, která je dnes součástí města Zlaté Hory. Dětství prožil jako každý jiný chlapec té doby. Musel se zapojit do práce v hospodářství a navštěvoval místní obecnou školu. Středoškolská studia absolvoval ve Vidnavě, kde v roce 1896 úspěšně složil maturitní zkoušku.

Rozhodl se pro kněžskou dráhu. Tři roky formace prožil v kněžském semináři v Olomouci a jeden rok v nově založeném kněžském semináři ve Vidnavě. Na svátek sv. Anny 26. července 1900 byl vysvěcen na kněze.

Své pastorační působení zahájil ve funkci farního vikáře ve farnosti Heřmanovice. Po dvou letech byl poslán na univerzitu do tehdy německé Vratislavi, aby pokračoval ve studiu a dosáhl doktorátu teologie. Než však mohl svá studia dovršit, byl k 1. srpnu 1904 jmenován kaplanem v Javorníku a po smrti javornického faráře Schindlera se stal dne 14. října 1906 farářem. Po cca pětiletém působení jej poslali jeho nadřízení do města Zlaté Hory, kde nastoupil 1. května 1909 a zde zůstal prakticky až do své smrti.

Bezprostředně se pustil do práce. Jeho prioritou byla duchovní správa farnosti, čítající 4500 věřících. Ku pomoci měl kaplana a jednoho kněze – důchodce. Kromě obvyklé farní pastorace se intenzivně věnoval duchovní správě poutního místa Mariahilf (Panny Marie Pomocné), které spadalo do obvodu jeho farnosti.

Angažoval se v katolickém spolkovém hnutí. Díky jeho úsilí byl ve Zlatých Horách vybudován Katolický spolkový dům, který se stal významným centrem nejen katolického života města. Hrálo se zde divadlo, promítaly filmy, konaly přednášky a společenské oslavy. Mimo to zastával řadu jiných čestných úřadů: byl předsedou okresního vzdělávacího spolku, katolického tovaryšského spolku, křesťanského německého tělovýchovného spolku a pomocného svazu katolických škol. V roce 1915 byl jmenován do čela děkanátu Zlaté Hory.

P. Vinzenz se angažoval také v politicko-veřejné sféře. Po komunálních volbách v roce 1912 se stal městským zastupitelem za německou křesťansko-sociální stranu, v roce 1923 byl zvolen místostarostou a po dalších volbách v roce 1927 mu bylo nabídnuto místo starosty. Nabídku přijal a vedle plnění svých kněžských a pastoračních povinností se zapojil do práce pro blaho svého města. Jeho starostování bylo dobře přijímáno nejen věřícími, ale i širokou veřejností. Ve funkci starosty zůstal až do konce září roku 1938. Věnoval se činnostem směřujícím k celkovému povznesení Zlatých Hor a v době krizí také sociální oblasti, především péči o nezaměstnané.

Patřil mezi ty německé duchovní, kteří při vzniku Československa zaujali loajální postoj k novému státu. Také ve 30. letech – po uchopení moci nacisty v Německu – varoval před demagogickým deformováním křesťanského základu společnosti nacistickým novopohanstvím. Pro tyto své postoje byl nacisty považován za zrádce národa. Po podepsání mnichovské dohody na funkci starosty 30. září 1938 rezignoval. Když pak po obsazení Sudet německými vojsky projížděl 6. října Zlatými Horami Adolf Hitler, farář se jeho uvítání nezúčastnil.

Reakce nacistických orgánů na sebe nedala dlouho čekat. Následovala vlna přímých i nepřímých represálií vůči P. Vinzenzovi, které vyvrcholily jeho zatčením 6. května 1941. Byl umístěn v městském vězení ve Zlatých Horách a pod rouškou noci eskortován do věznice v Opavě. Místní obyvatelé sice proti zatčení oblíbeného kněze a starosty protestovali, avšak jejich protesty byly pod hrozbou použití zbraní umlčeny.

P. Vinzenze drželi pět týdnů v opavském vězení a pak jej – bez soudního projednání – vykázali ze Sudet. Dostal příkaz k pobytu v Dolní Lužici, kam byl 7. června deportován. Krátce pobyl v Neuzelle v klášteře Kongregace Chudých školských sester Notre Dame. Následně odešel do v Świebodzinu (něm. Schwiebus), kde vypomáhal v duchovní správě, a k 24. září 1942 byl jmenován administrátorem farnosti Lubsko (něm. Sommerfeld).

Všechny tyto životní útrapy – pronásledování, zatčení, věznění, existenční nejistota, nemoc, touha po domově, ale hlavně pocit vnitřního utrpení nad osudem soukmenovců, vrhajících se do neštěstí a tragédie, kterému nedokázal zabránit – pohlcovaly víc a více jeho síly. Dne 30. ledna 1943 v důsledku stálého vypětí zemřel daleko od domova ve věku nedožitých 66 let.

Jeho přáním bylo, aby se po smrti mohl vrátit do své farnosti a tam být pochován. To úřady umožnily. Tělo zesnulého bylo převezeno do Zlatých Hor, kde se 6. února 1943 konalo poslední rozloučení. Po mši svaté ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie se vydal smuteční průvod s tělesnými pozůstatky milovaného kněze na poslední cestu. Trasu, kterou průvod s rakví procházel, lemovalo ohromné množství lidí. Pohřeb se stal tichou protinacistickou demonstrací.

Životní nasazení tohoto kněze jako faráře a starosty pro jemu svěřené je, jak zní název publikace: „…světlem v temnotách zmatené doby“. My dnes žijící si pro orientaci v přítomné době máme a musíme vzít z jeho životního příběhu poučení.

Publikace: