Kostel Krista Krále

Stavba kostela Krista Krále se připravovala řadu let. Již v roce 1911 vznikla Kostelní jednota Jana a Pavla za účelem stavby kostela ve Svinově, ale ta dlouho nebyla schopna svůj záměr realizovat. Až porubský kaplan P. Ladislav Kubíček (obec Svinov po linii církevní administrativy tehdy patřila do farnosti Poruba) se s rozhodností mladého kněze do tohoto díla pustil a dotáhl ho do zdárného konce. Slavnost kladení základního kamene se konala 6. května 1928, slavnost svěcení kostela vykonal 23. června 1929 olomoucký světící biskup dr. Josef Schinzel.

Způsob stavby, zasvěcení kostela i jeho vnitřní výzdoba jsou určitým odrazem toho, jak se křesťanská víra ve své době prožívala. Podívejme se tedy blíže na to, co nám mezi řádky prozrazuje cyklus fotografií našeho kostela.

Pro stavbu kostela byl získán prostor parkově upraveného prostředí, které vzniklo regulací říčky Porubky a které velkostatkář hrabě Jan Wilczek vymínil v rámci poválečných záborů půdy jako pozemek určený pro stavbu kostela. Ze tří návrhů byl v roce 1927 vybrán návrh pražského architekta Adolfa Brzotického. Ten spojuje v jeden celek tři základní prvky: klasickou – podélnou dispozici jednoduché chrámové lodě s apsidou, asymetrické průčelí s výrazným trojúhelníkovým štítem a s trojitou arkádou a hranolovou 39 metrů vysokou věž – zvonici, na jejímž vrcholu je umístěn kříž.

Období 1. poloviny 20. století je v Evropě poznamenáno hlubokými společenskými a hospodářskými problémy, díky kterým dochází k radikalizaci části evropské společnosti a k jejímu příklonu k fašismu, nacismu a ke komunismu. Tehdejší papežové se snaží těmto tendencím čelit. Zdůrazňují ve svých pastýřských listech postavu Ježíše Krista jako krále celého světa, který chce pro společnost řád postavený nikoliv na nenávisti k rase či třídě ale zakotvený na hodnotách pravdy a lásky. Do církevního kalendáře proto zavádí v roce 1925 nový svátek „slavnost Krista Krále“.

Organizátoři stavby kostela se s tímto papežovým programem ztotožňují a slavnost Krista Krále je zvolena jako patrocinium, tj. jako svátek zasvěcení našeho kostela. Skutečnost zasvěcení je zviditelněna sochou Krista Krále na hlavním oltáři kostela. Královskou důstojnost Ježíše Krista vtiskl do kamene olomoucký akademický sochař pan Julius Pelikán velice zvláštním a teologicky krásným způsobem. Kristus Král nabízí všem, kteří do chrámu vcházejí, svou náruč. Všechny ve chrámu jakoby vítal slovy: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi a já vás občerstvím….a naleznete pro své duše odpočinutí.“(Mt 11,28–30) Stejný autor vytvořil dva kamenné reliéfy na bočních oltářích: reliéf Panny Marie Svatohostýnské s Ježíškem v náručí (na pravé straně) a reliéf sv. Josefa vedoucího za ruku malého Ježíška (na levé straně). Dva reliéfy se sochou Krista Krále uprostřed vytvářejí pomyslný trojúhelník. Ten je pro návštěvníky dalším poselstvím: Ježíš, Maria a Josef vytvářejí Svatou Rodinu. Panna Maria zde poskytuje Ježíškovi mateřskou ochranu, sv. Josef už většího Ježíška bezpečně uvádí do života. Církev tímto připomíná zásadní význam rodiny jako základu každé lidské společnosti, úlohu otce (postava sv. Josefa) i matky (postava Panny Marie).

Z významných částí vybavení kostela je potřeba zmínit kamennou kazatelnu se znaky čtyř evangelistů (Matouš – dítě, Marek – lev, Lukáš – býk. Jan – orel) vtesanými do jejího vnějšího pláště a soubor kamenná křtitelnice s poklopem a svícen s paškálem (= velikonoční svíce). Kovové části jsou zde citlivě a vkusně zhotoveny v leštěné mědi.

Další dvě sochy sv. Antonína Paduánského (u vchodu do kostela) a sv. Terezie z Lisieux (na levé straně chrámové lodi) nebyly do kostela postaveny jen tak samoúčelně, i když nejsou nějakým uměleckým dílem. Ve své době byly výchovnými prostředky – konkrétními vzory, na kterých se ukazovalo, jak se má křesťanská víra projevovat v praxi.

V době, kdy stát nevytvářel tak hustou síť sociálního zabezpečení jako dnes, byla socha sv. Antonína Paduánského s pokladničkou zařízením některých katolických farností, jež se nazývalo „Chléb sv. Antonína.“ Věřící podle vzoru tohoto světce v rámci svých možností vytvářeli ve farnosti charitativní fond pro zmírňování sociální bídy.

Terezie z Lisieux byla „obyčejnou“ řeholní sestrou, nezastávala žádnou mimořádnou funkci, nevybudovala žádné mimořádné dílo. Její život byl prostý a obyčejný a přitom svatý a krásný. A právě v tomto viděl papež Pius XI. její poselství pro člověka moderní doby: poctivým plněním svých všednodenních pracovních i stavovských povinností může být a má být každý z nás na svém místě zdrojem proměny světa k lepšímu.

Vitráže oken už bohužel nejsou původní. Byly totiž zničeny při osvobozování Ostravy na konci 2. světové války. Kostel a přilehlá fara dostaly několik dělostřeleckých zásahů, které obě stavby těžce poškodily. Stopy válečných událostí jsou ještě i dnes při podrobnější prohlídce našeho kostela patrné. Nová okna pořídil podle návrhu pana Ferdinanda Adamce v roce 1949 P. František Hadamčík (farářem ve Svinově byl v letech 1946 – 1950) a na rozdíl od předcházejících, v jejichž vitrážích byli čeští světci, zabývají se tyto ideově postavou Krista Krále. „Vládnoucí Kristus“ buduje své království jako „Rozsévač, který zasévá dobré semeno“ a jako „Dobrý pastýř, který hledá každou ztracenou ovci“. Nedílnou součástí budování Kristova království je jeho vlastní životní cesta „utrpení“, „ukřižování“ a „vzkříšení“ (to jsou vitráže na protější straně). Zbývající čtyři vitráže měly vyjadřovat přítomnost Kristova království v lidské společnosti: svátost křtu, svátost smíření, eucharistii a církev, tyto však už nebylo možné vzhledem k zostřujícím se protináboženským poměrům realizovat.

Cyklus světců „české nebe“ ve vítězném oblouku namaloval v roce 1958 podle návrhu prof. Jana Obšila malíř pan Josef Drha. Na čelním místě uprostřed je Kristus Král (v levé ruce drží symbol královské moci, pravou rukou žehná), je obklopen šesti anděly (vyobrazení andělů hlavička a křídla naznačují symbolicky jejich rozum a vůli, tj. základní mohutnosti svobodných bytostí rozpoznávat Boží vůli a okamžitě podle ní jednat – andělé jsou připraveni Kristu Králi sloužit a plnit jeho příkazy). Vpravo pak je klečící postava sv. Hedviky, slezské kněžny a patronky Slezska, dále český kníže sv. Václav oděn jako voják, v ruce drží kopí s praporcem, v jeho bezprostřední blízkosti stojí kněz sv. Jan Nepomucký s mučednickou palmou v ruce a vpravo dole je postava sv. Anežky Přemyslovny v řeholním rouchu. Na levé straně je pak shora v modročerveném oblečení postava Panny Marie, dále vlevo jsou postavy sv. Cyrila (hnědý mnišský hábit) a Metoděje (kněžské oblečení s arcibiskupským palliem jako znakem metropolity moravského) a úplně dole vlevo v bílém oblečení postava sv. Víta s atributem kohouta jako symbolem bdělosti.

Na podélných stěnách chrámové lodi se dále nachází cyklus 14-ti obrazů křížové cesty. Zobrazuje Ježíše Krista v situaci, kdy za nás a za naše hříchy přijímá nespravedlivé odsouzení, utrpení a nakonec smrt na kříži. Pro náš kostel dodala tento cyklus v roce 1930 firma Ignác Neškudla (z Jablonce nad Orlicí) jako kopie obrazů křížové cesta z kostela sv. Jana Nepomuckého z Vídně (ul. Na Rennwegu) od vídeňského akademického malíře Josefa Füricha.

Poslední významné úpravy interiéru našeho kostela se realizovaly v roce 1977. Tehdy byla odstraněna oltářní mřížka oddělující presbytář od lodě kostela a podle návrhu architekta Josefa Ulmana byl prostor kněžiště v duchu 2. vatikánského koncilu rekonstruován.