Eucharistické hnutí na Moravě a ve Slezsku v 19. a 20. století
Kniha mapuje eucharistické hnutí na Moravě a ve Slezsku na konci 19. a v 1. polovině 20. století. V úvodu knihy jsou připomenuta moravská poutní místa známá eucharistickým zázrakem. Tato publikace má čtenáři pomoci nejen lépe pochopit fenomén eucharistických sjezdů či kongresů, ale také v něm upevnit a prohloubit vědomí katolické identity, jejíž součástí je vztah k Eucharistii.
Novodobé eucharistické hnutí začalo v druhé polovině 19. století. V té době museli katolíci de facto v celé Evropě čelit silným sekularizačním a liberálním protikatolickým tlakům. V jednotlivých zemích reagovali odlišně, například v Německu byli relativně dobře společensky i odborně organizováni a jejich obranná činnost vyústila ve vznik katolické politické strany Centrum a dodnes existující fenomén katolických sjezdů.
Jinde, jako například ve Francii, reagovali katolíci spíše intuitivně a vraceli se k prohloubení základního postoje víry v Boha, konkrétně víry v Ježíše Krista přítomného v Eucharistii. Určující postavou této eucharistické obnovy víry byl sv. Petr Julián Eymard (1811–1868). Jako kněz a řeholník postavil do centra svého života Eucharistii a byl právem nazýván jejím apoštolem. Ve Francii šířil hnutí „čtyřicetihodinových eucharistických pobožností“. Toto hnutí se snažilo vytvořit organizované skupiny věřících, kteří se v určitém cyklu střídali v adoraci slavnostně vystavené Nejsvětější svátosti. Cílem bylo vytvořit souvislou a nepřerušenou adoraci, jak v jednom kostele během stanovené doby, tak v rámci diecéze během celého roku prostřednictvím adoračních dnů v jednotlivých farnostech. Tak se měla uskutečnit „adoratio quotidiana et perpetua Sanctissimi Eucharistiae Sacramenti“, tj. každodenní a ustavičná adorace Nejsvětější svátosti. K tomuto účelu založil sv. Petr Julián Eymard v roce 1856 Kongregaci Nejsvětější Svátosti, lidově nazývanou eucharistiáni. Později založil i ženskou větev, kněžské bratrstvo pro diecézní kněze a sdružení eucharistické adorace pro laiky.
Dalším impulsem bylo setkání šedesáti katolických poslanců francouzského parlamentu v roce 1873 v Paray-le-Monial. Na tomto poutním místě před vystavenou Nejsvětější Svátostí zasvětili sebe i celou Francii Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Tato událost zapůsobila na Emilii Tamisiérovou (1834–1910) tak, že se stala propagátorkou úcty k Eucharistii v touze nabídnout ji a prosadit úctu k ní do všech vrstev společnosti. Díky její iniciativě byla v roce 1874 zorganizována první eucharistická pouť do Avignonu. Byl to vlastně první místní eucharistický kongres. O dva roky později byl v Avignonu uspořádán další kongres, který měl tentokrát už celonárodní charakter. V roce 1881 se s požehnáním papeže Lva XIII. ve Francii v Lille konal první mezinárodní eucharistický kongres. Ten sestával především z eucharistických modliteb a pobožností, byl doplněn promluvami, přednáškami a katechezemi na eucharistická témata. Jeho vrcholem byl triumfální eucharistický průvod. Od onoho roku se iniciativa kongresů s různými pastoračně eucharistickými akcenty šířila na místní, diecézní, národní i mezinárodní úrovni. V polovině 20. století se středem a zároveň i vrcholem těchto setkání stalo společné slavení mše svaté.
Tři prvky nově objevené eucharistické zbožnosti – adoratio perpetua, sdružení mužů a žen zasvěcených adoraci Eucharistie a eucharistický kongres – se postupně rozšířily do celé Evropy a staly se součástí života církve i v českých zemích.
Rakouská a později rakousko-uherská monarchie však byla svět sám pro sebe. Byl to sice svět multietnický, ale především germánsko-slovanský. Francouzské prvky se zde prosazovaly jen pomalu, spíše se z jazykových důvodů uplatňovaly vlivy německé, a tedy především fenomén katolických sjezdů. První sjezd katolíků (Katholikentag) v Německu se konal v Mohuči v roce 1848. První sjezd katolíků v Rakousku se konal až téměř po třiceti letech, a to v roce 1877 ve Vídni. Přestože se těchto celorakouských sjezdů do roku 1914 konalo celkem sedm, nebyla účast katolíků slovanského etnika s výjimkou prvního sjezdu nijak výrazná, natož reprezentativní. Katolicitu církve jako nadnárodnostního prvku, sjednocujícího různé národy Rakouska-Uherska, se těmto sjezdům vtisknout nepodařilo.
V českých zemích se postupně začaly organizovat samostatné sjezdy dle národností, a to jak na zemské, tak na diecézní či lokální, tzv. krajinské úrovni. Celonárodní české katolické sjezdy (podle tehdejší terminologie tzv. českoslovanské) probíhaly na území českých a moravských diecézí od roku 1894. Také německy hovořící katolíci v Čechách, na Moravě a v Rakouském Slezsku organizovali své sjezdy. Významnou postavou byl v tomto ohledu kněz, novinář a spisovatel, kaplan ve Varnsdorfu v severních Čechách P. Ambros Opitz.
Kromě hnutí katolických sjezdů se ale na Moravě rozvíjelo z vlastních nábožensko-historických zdrojů specifické sjezdové hnutí, které mělo své centrum na Velehradě. Miléniové cyrilometodějské oslavy na Velehradě (v roce 1863 tisíc let od příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu, v roce 1869 tisíc let od smrti sv. Cyrila, v roce tisíc let 1885 od smrti sv. Metoděje) probudily nejen moravský náboženský život, ale také hnutí usilující o náboženskou jednotu mezi Slovany, tzv. unionistické hnutí. Středem se stal Velehrad, nástrojem spolek Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, který pod vedením pozdějšího olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana učinil Velehrad střediskem práce na duchovním sjednocení západních a východních Slovanů. Pro naplnění tohoto záměru organizoval mezinárodní, tzv. unionistické kongresy. První se konal v roce 1907 a do vypuknutí 1. světové války se podařilo zorganizovat unionistický kongres ještě v roce 1909 a 1911.
Jako třetí sjezdové hnutí se na konci 19. století v česky hovořícím prostředí Čech, Moravy a Rakouského Slezska zabydlelo hnutí eucharistické. V diecézích byl kanonicky zřízen Spolek kněží klanějících se Nejsvětější svátosti oltářní a v každé diecézi jmenován ředitel tohoto spolku. V roce 1896 začala vycházet česká mutace časopisu světového eucharistického hnutí pod názvem SS. Eucharistia. Byl vydáván v Kroměříži, zodpovědným redaktorem se stal diecézní ředitel spolku kanovník P. Josef Droběna. Kněží – členové spolku se začínali v rámci svých diecézí, popř. zemí scházet na eucharistických sjezdech.
Postupně se etablující eucharistické hnutí na Moravě bylo výrazně posíleno uvedením duchovních synů P. Petra Juliána Eymarda do Brna. Na počátku roku 1912 na základě rozhodnutí brněnského biskupa Pavla Huyna převzala Kongregace kněží Nejsvětější Svátosti, tzv. eucharistiáni, do své správy bývalý klášter františkánů s kostelem sv. Máří Magdalény. Příchozí řeholníci, věrni odkazu svého zakladatele, zahájili okamžitě – o Velikonocích 7. dubna téhož roku – v nově získaném kostele každodenní celodenní výstav Nejsvětější svátosti oltářní.
Dalším impulsem pro rozvoj eucharistického hnutí mezi Slovany v českých zemích byl 23. světový eucharistický kongres, poprvé organizovaný na území Rakouska-Uherska, a to přímo ve Vídni ve dnech 12.–15. září 1912, s tématem „Četné a rané svaté přijímání.“ Českých poutníků – „kongresistů“ – přijelo více než 20 000, jejich národnostní sekce tak byla druhou nejpočetnější po německé.
Společný program začínal každý den ráno slavnostní pontifikální bohoslužbou. Ve čtvrtek a pátek od 10.00 do 11.30 a od 14.00 do 15.30 proběhly vždy dvě a dvě eucharistické přednášky. Z přednášejících – podle dobových zpráv – nejvíce zaujalo apoštolsky nadšené kázání ThDr. Antonína Cyrila Stojana na téma „Populárnost Ježíše Krista v Eucharistii.“ Večer zazněla slavnostní promluva, zpívané litanie a svátostné požehnání. V sobotu po ranních bohoslužbách se všechny národy sešly v 10 hodin v katedrále sv. Štěpána v centru Vídně ke „společné slavnostní schůzi“. Sobotní odpoledne bylo vyhrazeno svátosti smíření, večer od 20.00 hodin proběhla ve všech kostelích adorační hodina.
V neděli následujícího dne se konal slavný eucharistický průvod. Zástupy věřících podle různých stavů, organizací a spolků, včetně císaře a jeho dvora, se postupně shromažďovaly na Heldenplatz (Náměstí Hrdinů) v areálu Hofburgu. Nejsvětější svátost byla vezena ve zlatém kočáře osmispřežím koní a vůz doprovázený čestnou stráží postupně projížděl mezi nepřehlednými zástupy. Pontifikální mši svatou před vystavenou Nejsvětější svátostí sloužil pro více než 150 000 přítomných věřících papežský legát kardinál Vilém Marinus van Rossum.
V následujícím roce proběhl ve dnech 23.–27. dubna 1913 světový eucharistický kongres v La Vallettě na Maltě. Tohoto kongresu se z „Čechů“ zúčastnili pouze jednotlivci. O rok později se ve dnech 22.–26. července 1914 konal 25. eucharistický kongres v Lurdech ve Francii, jehož se zúčastnilo cca 150 českých poutníků, kteří tak vytvořili v delegaci z Rakouska-Uherska nejpočetnější skupinu.
Po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československé republiky byla situace katolické církve v novém státním útvaru mimořádně komplikovaná. Katolíci německé národnosti se po ztrátě vazeb na své centrum ve Vídni zaměřili na rozvoj vlastního katolického života a začali budovat své vlastní struktury. Němečtí katolíci v olomoucké arcidiecézi a československé části vratislavské diecéze si vytvořili svůj Národní svaz německých katolíků severní Moravy a Slezska. Jednou z nejviditelnějších aktivit tohoto svazu byly katolické dny (Katholikentage), a to jak na úrovni krajinské – lokální, tak na zemské. Krajinské sjezdy se konaly ve větších německých moravských a slezských městech a na poutních místech, zemské sjezdy nejčastěji v Bruntále.
Katolíci české národnosti se po 28. říjnu 1918 dostali do složité situace přežívajících rakousko-uherských pohrobků. Ze strany tehdejších vládních činitelů podle hesla: „Skoncovali jsme s Vídní, skoncujeme s Římem!“ byla snaha církev co nejvíce dehonestovat a po stránce materiální likvidovat. K tomu přistupovala vnitřní krize českého katolického duchovenstva, hlavně na území historických Čech, kde někteří kněží nejenže od církve odpadli, ale dokonce založili novou národní Československou (později husitskou) církev. V situaci ohrožení česká katolická veřejnost sáhla (mimo jiné) k osvědčenému prostředku projevení své identity a velikosti. Tím bylo svolání československého katolického sjezdu na dny 28.–31. srpna 1920 do Prahy. Zde českoslovenští katolíci pod vedením svých vůdců dali jasně najevo své katolické postoje. I když se krizi českého kněžstva nepodařilo zvrátit, sjezd deklaroval sílu katolického lidu. Závěrečného manifestačního průvodu se zúčastnilo na 20 000 osob.
Podobně i jubilejní sjezd moravských (včetně slezských a hlučínských) katolíků v Brně 15.–17. srpna 1924 chtěl nejen demonstrovat katolicitu přítomnou v novém státě a dát katolíkům do ruky patřičné argumenty pro obhajobu jejich náboženských postojů, ale také chtěl jako „jubilejní sjezd“ navázat na tradici českoslovanských sjezdů při příležitosti 30. výročí prvního sjezdu v roce 1894. Sjezd byl ukončen manifestačním průvodem ulicemi Brna a účastnilo se ho na 10 000 lidí. Při následující mši svaté zaplnilo náměstí Zelný trh 20 000 účastníků.
Přes snahu pokračovat v hnutí pravidelných katolických sjezdů se další konal až v roce 1935 v Praze. Jeho výjimečnost tkvěla v tom, že byl organizován jako sjezd katolíků všech národností Československa. Podrobněji se o něm zmíníme později.
Také unionistické hnutí zvolna obnovovalo své aktivity. V pořadí čtvrtý unionistický kongres byl olomouckým arcibiskupem Leopoldem Prečanem svolán na Velehrad až v roce 1924, tedy po třinácti letech. Poprvé (dříve tomu bránila vláda ve Vídni) zaslal tomuto kongresu pozdravný dopis papež Pius XI. a také se ho účastnil apoštolský nuncius z Prahy. Pátý kongres se konal v roce 1927, šestý v roce 1932 a sedmý v roce 1936.
Organizování eucharistických kongresů na světové úrovni muselo být vypuknutím 1. světové války na osm let přerušeno. Teprve v roce 1922 se konal v pořadí 26. světový eucharistický kongres v Římě a účastnilo se ho 100 poutníků z ČSR. V roce 1924 následoval kongres v Amsterodamu, kam přijelo 35 českých kongresistů, a v roce 1926 v Chicagu za přítomnosti 65 českých kongresistů. V roce 1928 se konal bez účastníků z ČSR kongres v Sydney. Setkání v Kartágu v roce 1930 se zúčastnilo 60 poutníků z ČSR. Na 31. světovém eucharistickém kongresu v Dublinu v roce 1932 bylo přítomno 50 československých účastníků. O přítomnosti českých poutníků na kongresu v Buenos Aires v roce 1934 a v Manile v roce 1937 nemáme žádné správy, naopak zcela manifestační byla účast našich poutníků na kongresu v Budapešti v roce 1938. Československá sekce čítala 12 000 poutníků a byla tak na tomto kongresu největší zahraniční delegací. Většinu našich delegací na světových kongresech vedl opat strahovského kláštera Metoděj Zavoral (poprvé v roce 1910 v Montrealu v Kanadě). Vypuknutím 2. světové války byly opět eucharistické sjezdy na 14 let až do roku 1952 přerušeny.
Vlastní eucharistické hnutí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku po roce 1918 se v české národnostní komunitě rozbíhalo velmi pomalu. Spolek kněží adorátorů pokračoval ve vydávání české mutace časopisu SS. Eucharistie, jejich sjezdy se organizovaly spíše příležitostně bez větší publicity a ohlasu v katolické veřejnosti, mimo jiné na Velehradě (1921), v Olomouci (1922) a v Prostějově (1927). Teprve po roce 1925 a především rozhodnutím československých biskupů z podzimu 1927 zavést v ČSR papežem Piem XI. nařízenou Katolickou akci dostalo eucharistické hnutí včetně eucharistických kongresů výrazný oživující impuls. V tomto ohledu byla nejaktivnější česká sekce Katolické akce v olomoucké arcidiecézi. Ta rozhodla na své zahajovací poradě v lednu 1928 o uspořádání krajinských eucharistických kongresů na území arcidiecéze. Hned v roce 1928 se v olomoucké arcidiecézi konaly čtyři, a to v Uherském Brodě a v Opavě ve dnech 26.–28. května, v Litovli 15.–17. června a v Olomouci ve dnech 7.–9. září. V následujících letech, pokud se tematicky dotýkáme jen naší ostravsko-opavské diecéze, se konaly eucharistické kongresy ještě ve dnech 18.–22. června 1930 v Moravské Ostravě a v Přívoze, pak následoval eucharistický sjezd v Místku 14.–16. září 1934 a nakonec opět v Přívoze (dnes část městského obvodu Moravská Ostrava-Přívoz) ve dnech 23.–27. září 1936. V Opavě se sjezdu zúčastnilo 20 000, v Místku 16 000, v Přívoze 15 000 věřících.
Největší z těchto kongresů v rámci teritoria naší dnešní diecéze byl ostravský v roce 1930, který byl zamýšlen jako eucharistický kongres pro celou severovýchodní Moravu a přilehlé části Slezska jak olomoucké, tak vratislavské arcidiecéze, společný pro všechny tři zde žijící národnosti – Čechy, Němce i Poláky. Vzdálená příprava probíhala v jednotlivých farnostech. Vlastní kongres byl zahájen ve středu 18. června společnou adorací kněží v kostele (dnes katedrále) Božského Spasitele v Moravské Ostravě, čtvrtek 19. června byl věnován dětem, pátek 20. června přípravě žen a dívek a sobota 21. června byla vyhrazena přípravě mužů a jinochů. Vrcholným dnem sjezdu byla neděle 22. června. V osm hodin ráno sloužil slavnou mši svatou ve farním kostele v Moravské Ostravě arcibiskup Leopold Prečan. Po ní vyšel z kostela průvod s Nejsvětější svátostí, který procházel Moravskou Ostravou na náměstí do Přívozu. Zde se konala další slavná biskupská mše svatá, tentokrát ji celebroval světící olomoucký biskup Jan Stavěl. Průvodu z Moravské Ostravy do Přívozu se zúčastnilo 15 000 osob a v Přívoze na náměstí se ke mši svaté shromáždilo více než 50 000 věřících.
Jak již bylo výše zmíněno, v Praze se ve dnech 27.–30. června 1935 konal celostátní katolický sjezd. Byla to jedna z největších, ne-li přímo největší událost života katolické církve v Československu mezi světovými válkami. Účastnilo se ho více než 300 000 katolíků ze všech šesti národností žijících v tehdejším Československu. Papež Pius XI. na tento sjezd vyslal jako svého legáta pařížského arcibiskupa Jeana kardinála Verdiera. I když se dnes někdy se pro tento sjezd používá název „celostátní eucharistický kongres“, eucharistický kongres ve striktním slova smyslu to nebyl, a to ze dvou důvodů. Především to byla volba témat jednotlivých přednášek. Jejich výběr byl ponechán na uvážení a rozhodnutí jednotlivých národnostních skupin. Dalším důvodem byl charakter společných setkání všech účastníků sjezdu. První se konalo v sobotu večer 29. června na Václavském náměstí, při kterém před vystavenou Nejsvětější svátostí oltářní jednotlivé národnosti obnovily svůj křestní slib. Druhé setkání se konalo v neděli dopoledne 30. června na strahovském stadionu. Zde pro všechny účastníky celebroval mši svatou papežský legát kardinál Verdier. Eucharistický průvod – v té době určující prvek eucharistického kongresu – se nekonal. Z těchto důvodů je toto po všech stránkách mimořádné setkání katolíků tehdejšího Československa řazeno do kategorie katolických sjezdů.
Další impuls zahajovací konference Katolické akce, na které byli přítomní i představitelé katolických mládežnických organizací, směřoval k posílení náboženské výchovy mezi katolickou mládeží. Ta byla v té době organizována ve třech hlavních katolických mládežnických organizacích: Omladina, Orel a spolky katolického studentstva. Katolická akce vybídla tyto organizace k prohloubení náboženské, a především eucharistické výchovy svých členů, a to vzdělávacími a exerciční přednáškami a kurzy a také organizováním společného svatého přijímání svých členů. Katolický Orel dokonce změnil své stanovy a implementoval do nich zřizování eucharistických odborů ve svých orelských jednotách. Rozvoj eucharistického hnutí mezi členy Orla vyústil k zavedení každoroční orelské pouti na Svatý Hostýn v roce 1930. Tato tradice trvá až do našich dnů, vždy druhou neděli po slavnosti Nanebevzetí Panny Marie putují orlové na Svatý Hostýn.
Více méně ve stejném období (na počátku 30. let) vyšel od kněží – členů Spolku adorátorů – v olomoucké arcidiecézi impuls k zavedení tzv. adoratio perpetua v olomoucké arcidiecézi. Jednalo se o to, aby se v celé arcidiecézi každý den nepřetržitě po celý rok konal výstav Nejsvětější svátosti. Celá záležitost byla předložena olomouckému arcibiskupovi Leopoldovi Prečanovi k uvážení a schválení. Ten od ledna 1934 rozhodl o zavedení této „ustavičné adorace“. Každá farnost měla přesně určené datum adoračního dne a vystavení Nejsvětější svátosti mělo trvat alespoň 12 hodin. Bylo doporučeno, aby v předvečer adoračního dne byla pro věřící příležitost ke svátosti smíření. Smyslem těchto adorací v duchu pastorační linie Katolické akce bylo rozšíření Ježíšova království jak vnějšího – jeho církve, tak vnitřního – v duších lidí. Adorace se vzhledem k počtu farností a kostelů vždy současně konala alespoň na dvou místech arcidiecéze.
Další významný impuls k prohloubení eucharistické zbožnosti zejména u dětí vyšel od tehdejšího profesora katechetiky a pedagogiky na CMBF v Olomouci a pozdějšího pražského arcibiskupa Františka kardinála Tomáška. Ten obohatil eucharistické hnutí především na Moravě o tzv. eucharistickou metodu náboženského vyučování, kterou v roce 1937 zveřejnil tiskem. Nechal se inspirovat belgickým knězem dr. Eduardem Poppem. Ten svou metodu založil na východisku vycházejícím z katolické věrouky, že náš lidský život je prožíván jako stav sice porušené, ale zároveň Ježíšem Kristem vykoupené lidské přirozenosti. Proto je potřeba, aby se výchova odehrávala na dvou rovinách, respektive ve dvou směrech: výchovou ve smyslu křesťanské askeze a výchovou skrze působení nadpřirozené Boží milosti.
Výchovou ve smyslu křesťanské askeze se v dítěti postupně obnovuje původní Boží obraz poškozený a znečištěný hříchem. Toto postupné připodobnění dítěte ke Kristu musí být jak vnitřní, tak i vnější, a musí se realizovat jak v osobním, tak i ve veřejném životě dítěte – prakticky řečeno, jak doma vůči rodičům, sourozencům a příbuzným, tak také ve škole k učitelům a spolužákům. Dále se musela realizovat jak na úrovni obecní, tak farní pospolitosti, tedy řečeno dnešním jazykem jak na rovině společnosti, tak církve. Vždy, všude a ve všem musí dítěti zářit nejvyšší ideál, jímž je Ježíš Kristus.
Podpisem mnichovské dohody, odstoupením československého pohraničí, vznikem protektorátu Čechy a Morava a následně vypuknutím 2. světové války v září 1939 se katolická církev ocitla v naprosto jiné situaci. Nacistické novopohanství naprosto nekompromisně likvidovalo veškeré k nacismu neloajální projevy života včetně náboženského. Život církve byl omezen na úroveň farností, a i zde pod hrozbou fyzické likvidace se směl konat jen v interiérech kostelů. Veřejné projevy úcty k Eucharistii (průvody, poutě, sjezdy či kongresy) byly zakázány. V protektorátní části olomoucké arcidiecéze se Katolická akce pod vedením ThDr. Bedřicha Vaška snažila v rámci svých ročních programů rozvíjet prohloubení úcty k Eucharistii především skrze obnovené prožívání mše svaté, v sudetské a pruské části arcidiecéze organizoval generální vikář a pozdější světící biskup Josef Martin Nathan ve farnostech tzv. eucharistické rodinné týdny.
Po roce 1945 byla situace ve státě z mnoha důvodů značně neuspořádaná. Katolická akce a později pastorační referát olomoucké arcidiecéze se snažil i za této situace dále pracovat. Aby uchránil především skupiny katolické mládeže od jakéhokoliv náznaku politizace, vyzval k zakládání tzv. eucharistických kroužků mládeže. Tyto měly pod hlavičkou ryze náboženského spolku v sobě sdružit všechny katolické mládežnické skupiny a v mladých lidech rozvíjet katolický způsob života, založený na vztahu k Pánu Ježíši přítomnému v Nejsvětější svátosti. Avšak ani tyto kroužky neměly šanci na další existenci, když se v únoru 1948 chopili moci ve státě komunisté. Veškerý život církve byl totalitní mocí více jak čtyřicet let cíleně likvidován.
I když se povědomí o existenci eucharistického hnutí v 2. polovině 20. století z paměti české katolické komunity postupně vytratilo, neznamená to, že by se ve věřícím lidu úcta k Eucharistii vytratila. Tato byla, je a bude základním vztahem pro život církve. Z ní církev žila, žije a bude žít. Jak se v církevních dokumentech často zdůrazňuje: Eucharistie je pramen a zároveň i vrchol života církve.
Publikace:
Vydala Matice cyrilometodějská s.r.o., Olomouc, 2015
Odkazy:
Radio Proglas: Eucharistické kongresy na Moravě (vysíláno 15. října 2015)