Vytrvali ve zkouškách
P. Kamil Jaroš a P. ThDr. i. m. Jaroslav Šumšal
V knize Vytrvali ve zkouškách jsou vyobrazeny životní příběhy dvou představených Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci, kteří svěřený úkol formace mladé nastupující kněžské generace završili nejvyšším možným způsobem, když vydali jim i nám všem svědectví o své víře mučednickou smrtí. P. Kamil Jaroš a P. Jaroslav Šumšal byli v únoru 1942 zatčeni gestapem, prošli svou křížovou cestu nacistickými věznicemi a koncentračními tábory a tuto pouť dovršili svědectvím krve. Tato publikace dává nahlédnout do naší vlastní církevní katolické minulosti a naznačuje, že i mezi námi byli a jsou mučedníci srovnatelní s těmi z prvokřesťanské doby.
Kamil František Jaroš se narodil 26. února 1913 v Klokočově u Příbora. Pocházel z velmi chudých poměrů, otec Josef byl dělníkem a pracoval jako tkadlec ve Flusově soukenické továrně v Příboře. Později si našel místo v dřevařském oddělení Tatry v Kopřivnici. Matka Františka, rozená Hrnčířová, se věnovala rodině a zároveň si přivydělávala jako domácí dělnice tzv. ketlováním pro Mandlerovu textilní továrnu. Měl dva sourozence: starší sestru Martu (*1912) a mladšího bratra Václava (*1914). Všechny děti musely dle svých sil pomáhat, aby rodina měla zabezpečeno živobytí. Kamil pásl husy, kozy a krávy, naučil se vykonávat zahrádkářské i polní práce a chodil do lesa na dříví.
V letech 1919–1925 navštěvoval Kamil místní obecnou školu. Velmi dobře se učil, a proto ho jeho třídní učitel Blazi doporučil ke studiu na Státním československém reálném gymnáziu v Příboře. I když v této době rodina nemohla mladého muže na studiích podporovat, nedal se tím odradit. Především o prázdninách si získával potřebné finanční prostředky, pracoval všude, kde se naskýtala možnost: pásl dobytek, podílel se na sezónních polních pracích, často vypomáhal na stavbách u zedníků a později dával kondice svým spolužákům a učil hře na housle.
Na gymnáziu se stal členem Sociálního sdružení studentského, které se scházelo v katolickém domě v Příboře většinou pod vedením profesora náboženství Jana Kohna. Kamil byl také členem místní jednoty tělovýchovné organizace Orel, ve které se aktivně věnoval atletice. Jako dorostenec této jednoty měl při závodech docela slušné výsledky.
Studium na gymnáziu ukončil 21. června 1932 maturitní zkouškou. Na přání svých rodičů se přihlásil k jednoročnímu doplňovacímu studiu na Státním učitelském koedukačním ústavu v Příboře, aby tak získal odborné profesní vzdělání, a tím i existenční jistotu. Doplňovací učitelskou maturitní zkoušku složil 22. června 1933, o učitelské místo se ale neucházel. Následoval hlas svého srdce – povolání ke kněžství.
V červnu 1933 podal žádost o přijetí do kněžského semináře v Olomouci. Jeho studium včetně formace završilo kněžské svěcení, které přijal na svátek sv. Cyrila a Metoděje v úterý 5. července 1938. Heslem novokněze se stal citát sv. Pavla: „Milostí Boží jsem to, co jsem“ (1 Kor 15,10). V neděli 10. července 1938 ve farním kostele Narození Panny Marie v Příboře sloužil první mši svatou v rodné farnosti.
Prvním působištěm P. Kamila se po dobu 10 měsíců stala farnost Otrokovice, kde působil jako kooperátor. Ještě před koncem školního roku 1938–1939 byl představenými z farnosti odvolán a k 1. červnu 1939 ustanoven ekonomem Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci. Padla na něj veškerá starost o hospodářské zabezpečení provozu semináře. Pro mladého kněze bez základních zkušeností s řízením ekonomického chodu tak velké instituce to byl nadlidský úkol.
Než však stačil hlouběji proniknout do práce ekonoma, přišel 17. listopad 1939 – den, kdy nacisté zavřeli všechny české vysoké školy včetně bohosloveckých fakult a kněžských seminářů. V zimních měsících se ale podařilo pro existenci olomouckého kněžského semináře získat povolení z nejvyšších míst a činnost této „staronové“ instituce se mohla obnovit, a to včetně bohosloveckého učiliště, které však nemělo statut vysoké školy.
V lednu 1941 byla budova kněžského semináře zabrána pro německé chlapce. Bohoslovci se museli okamžitě vystěhovat a byli nouzově ubytováni na kapitulním děkanství. P. Kamil Jaroš však musel zůstat a jako ekonom se o zabezpečení těchto dětí starat. Těžce snášel nejen přísný dozor gestapa, ale také nadutost a pýchu chlapců, cíleně vychovávaných v nadbytku jako vyvolená vrstva vládnoucího „Herrenvolku“.
V úterý 17. února 1942 byl P. Kamil Jaroš předvolán na gestapo a tam zatčen. Spolu se spirituálem ThDr. Františkem Cinkem, ThDr. Antonínem Klevetou a vicesuperiorem P. Jaroslavem Šumšalem byl obviněn z poslouchání zahraničního rozhlasu, rusofilství, šíření protinacistického smýšlení a nočních odbojářských schůzek. Ve čtvrtek 4. června 1942 o slavnosti Těla a Krve Páně proběhlo soudní řízení. Čtvrtá komora Zvláštního soudu při německém Zemském soudu v Brně na svém výjezdním zasedání v Olomouci odsoudila Františka Cinka, Antonína Klevetu a Kamila Jaroše na čtyři roky káznice jako „černé bolševiky“, čtvrtý obžalovaný Jaroslav Šumšal byl sice osvobozen, ale vzápětí gestapem znovu zatčen.
P. Kamil byl do konce června 1942 vězněn v Olomouci, na počátku července převezen do trestnice Brieg bei Breslau (dnes Brzeg v Polsku), v srpnu přeložen do Wohlau bei Breslau (dnes Wołow v Polsku) a na konci února 1942 jej poslali do věznice Amberg v Bavorsku. V září 1943 proběhl jeho transport do věznice Diez am Lahn, kde pobýval do ledna 1944. Odtud byl přemístěn do káznice v Gollnowě u Štětína (dnes Golenióv v Polsku). V září 1944 se P. Kamil Jaroš ocitl ve vězení Hamburg-Fuhlsbüttel. Zde se životní podmínky vězňů, vzhledem k blížícímu se konci války, stávaly víc a více kritické. P. Jaroš zde pracoval 10 hodin denně v továrně na revolverových soustruzích, vždy jeden týden ve dne a jeden týden v noci. V té době došlo k bombardování Hamburgu a politickým vězňům bylo zakázáno se ukrýt. Byli zamčeni na světnici a ukrývali se přikryti dekou pod klenutím dveří.
Poté byl P. Kamil Jaroš vybrán pro práci v rašelinových dolech v Schülpu u Nortorfu, a to pro vězně za zcela likvidačních podmínek. Do Schülpu vybírali na práci tak, že při ranním nástupu odpočítali každého desátého a P. Kamil byl zrovna ten desátý. Ačkoli měl možnost výměny, aby místo něho šel někdo jiný, P. Kamil odmítl. Jeho tatínek Josef v dopise superiorovi semináře Mons. Františku Hradilovi o poměrech v Schülpu a o smrti svého syna podle vyprávění spoluvězně Matouše Huťky napsal:
„Pater Kamil měl silný průjem už v Hamburku a na Šilpu se to stupňovalo… A když na Šilpu hlásil, že je nemocen, nebyl uznán, tak šel zase na práci, ale jak už ani ráno nevstal pro nemoc, tak ho dozorci strhli z těch tvrdých pryčen na zem, tam ho stloukli, pak skopali, pak jej hodili do takové komory už pro ten účel určené. Zde se už žádný o něj nestaral – až v noci po práci ten p. Huťka za ním šel a byl u něj až zemřel. Co nezmohl hlad, to dodělali ty rány. Paměť že měl až do posledu, ale mluvit nemohl. Tam ležel čtyři dni mrtev, už tam byl zmatek, esesmani zuřili a až byli osvobozeni, pak ho pochovali.“
P. Kamil Jaroš zemřel 3. května 1945 hladem a celkovým vyčerpáním organismu, podle svědectví spoluvězně Františka Šťastného na akutní střevní katar. Zahynul ve věku pouhých 32 let. Byl pochován na evangelicko-luterském hřbitově v Nortorfu.
Informace o smrti P. Kamila dorazila v průběhu června k rodičům do Klokočova u Příbora. Ti pak na smutečním oznámení nejen oznámili datum jeho mučednické smrti, ale zároveň pozvali všechny k zádušní mši svaté 27. července 1945 v 8 hodin ráno ve farním kostele Narození Panny Marie v Příboře. V záhlaví parte umístili onu P. Kamilem často v dopisech z vězení opakovanou větu: „Bůh je láska.“
Postupně vyšlo najevo přání P. Kamila, aby byl po smrti pochován ve své vlasti. Rodina i přátelé zesnulého se začali v této věci angažovat. Hrob se po letech podařilo dohledat, vyřídit všechny potřebné doklady, a 25. března 1968 byla před příslušnými úředními zástupci provedena exhumace ostatků, které byly převezeny do Olomouce. Zde se v sobotu 30. března 1968 konal pohřeb. Po mši svaté byly tělesné pozůstatky P. Kamila Jaroše převezeny na Ústřední hřbitov v Olomouci a tam uloženy v kněžské hrobce.
Jaroslava Šumšal se narodil 5. září 1905 v Opatovicích. Měl dva bratry, staršího Františka (*1903) a mladšího Josefa (*1908), který se narodil až po smrti otce Karla (+1908). Matka Anežka se znovu neprovdala a o své děti se starala sama. Měla malé hospodářství a chlapci naprosto samozřejmě museli při domácích pracích podle svých sil a schopností pomáhat. Paní Anežku hodně podporovali její tři sourozenci, zejména Jaroslavův kmotr Jan, který byl rozhodnutím hranického soudu jmenován poručníkem sirotků.
Opatovice byly téměř stoprocentně katolická obec a panoval v ní čilý katolický život. Stála zde kaple sv. Mořice a obecná škola, kterou Jaroslav v letech 1911–1916 navštěvoval a absolvoval s výborným prospěchem. V roce 1920 zde byla založena jednota katolické tělovýchovné organizace Orel a v roce 1925 v obci postavena a požehnána Orlovna. V ní se hrávalo divadlo, fungovala knihovna, pěstovala se prostná a nářaďová cvičení, z kolektivních sportů především volejbal. Orlové měli také kuželnu. Jaroslav – Jaroš, jak mu doma říkali, – se přirozeně tohoto společensko-katolického života účastnil.
Ve školním roce 1916/17 se stal studentem Městského reálného gymnázia v Hranicích. Navštěvoval je osm let a 21. června 1924 úspěšně složil maturitní zkoušku.
Rozhodl se pro kněžskou dráhu a požádal o přijetí do Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci. Kněžské svěcení přijal 5. července 1928 v Olomouci a první mši svatou slavil v neděli 8. července v Paršovicích. Jeho primičním kazatelem byl P. Silvestr Braito OP z Olomouce.
Na svém prvním kaplanském místě v Jevíčku se zaučoval v praktickém výkonu kněžského povolání. Pomáhal také v duchovní správě v sousední farnosti Chornice. Po dvouletém působní byl přeložen jako kaplan do Ostravy-Vítkovic, kde se zapojil do života dynamicky se rozvíjející městské průmyslové česko-německé a částečně také polské farnosti s množstvím katolických spolků a zbožných sdružení. Kromě faráře zde byla systemizovaná místa pro dva kooperátory (kaplany) a čtyři kněze katechety. Farnost čítala téměř 20 000 katolíků. Na tomto pastoračním místě pracoval p. Jaroslav plně vytížen čtyři roky.
V roce 1933 ho arcibiskup Prečan povolal do Olomouce, aby k 1. září nastoupil na místo ekonoma v Arcibiskupském kněžském semináři. Od této chvíle byl jeho život osudově spjat s existencí tohoto ústavu, který si vyžadoval celého člověka a bezmeznou obětavost. Nastoupil do semináře v situaci, kdy československý stát v době ekonomické krize přestal plnit svůj závazek vůči kněžským seminářům a zastavil jim státní dotace. Bylo nutno nejen vyjednávat a dohadovat se s příslušnými ministerstvy a státními úředníky, ale také hledat nové finanční zdroje. To vše leželo na bedrech ekonoma. Tuto funkci vykonával P. Jaroslav pět let.
Kromě manažersko-ekonomické práce v Arcibiskupském kněžském semináři zůstal ale pořád knězem, působícím nejen pastoračně, ale také literárně. Oživil svoje kontakty s olomouckými dominikány a pro ediční řadu Vítězové připravil pojednání o bl. Janu Sarkanderovi pod názvem Rubín Moravy blahoslavený Jan Sarkander kněz – mučedník, které vyšlo na jaře roku 1934. Aby neztratil kontakt s mládeží, působil jako učitel náboženství – profesor na středních školách v Olomouci (např. na Dívčím státním československém reformním reálném gymnáziu).
P. Jaroslav se přihlásil k postgraduálnímu studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě. Jako téma své disertační práce si vybral Protoevangelium Jakobi. Téma bylo příslušnou komisi přijato a P. Jaroslav se začal připravovat k obhajobě disertace, bohužel však nedostal možnost toto studium dokončit, do jeho života bolestně vstoupily události roku 1938. Jako kněz, který žil se svým národem, těžce nesl národní trauma vyvolané podpisem mnichovské dohody, odstoupením pohraničí a vznikem protektorátu Čechy a Morava.
K 31. říjnu 1938 byl uvolněn z funkce ekonoma, v semináři však zůstal a k 1. listopadu 1938 byl jmenován vicesuperiorem semináře. Vzhledem k častým nemocem superiora P. Františka Hradila to prakticky znamenalo, že řízení kněžského semináře spočívalo na něm. Když 17. listopadu 1939 nacisté zavřeli české vysoké školy, byl se zrušením Cyrilometodějské teologické fakulty uzavřen také olomoucký arcibiskupský kněžský seminář. Bohoslovci se museli vrátit domů a nikdo nevěděl, co se bude dít dál.
P. Jaroslav Šumšal však nesložil ruce v klín: odvážil se s doporučením olomouckého arcibiskupa Dr. Leopolda Prečana požádat o audienci u protektorátního prezidenta Dr. Emila Háchy a tlumočit mu arcibiskupovu prosbu, aby se přimluvil u říšského protektora Konstantina von Neuratha, zda by nemohl být kněžský seminář znovu otevřen. Intervence byla úspěšná. Teologická fakulta sice nemohla být znovu otevřena, ale při kněžském semináři bylo k 1. březnu zřízeno arcidiecézní bohovědné učiliště. Na něm nesměl přednášet nikdo z bývalých pedagogů bohoslovecké fakulty, představení semináře ve svých funkcích ale mohli zůstat. Bohoslovci se začali vracet zpátky.
To však bylo zároveň signálem pro gestapo, aby svou pozornost více soustředilo na církev, kněžský seminář a jeho představené. V úterý 17. února 1942 došlo k zatčení a k výslechům představených semináře vicesuperiora P. Jaroslava Šumšala, ekonoma P. Kamila Jaroše a bývalých profesorů Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty ThDr. Františka Cinka a ThDr. Antonína Klevety. Jak již bylo popsáno výše, ve čtvrtek 4. června 1942 proběhlo soudní řízení, při kterém byl P. Jaroslav Šumšal sice osvobozen, avšak bezprostředně po vynesení osvobozujícího rozsudku ho znovu gestapo zatklo.
Proč byl P. Jaroslav Šumšal zatčen znovu? Na rozdíl od ostatních spolu s ním uvězněných proti němu důkazy, že poslouchal cizí rozhlas, nebyly. Gestapo však usoudilo, že právě on je z nich nejhorší a nejnebezpečnější. Zjistilo totiž, že P. Jaroslav se přátelil s olomouckým sochařem Juliem Pelikánem, jehož manželka Božena byla židovka a jeho syn Jiří aktivní v komunistickém protinacistickém odboji, za což byl pět měsíců vězněn. Když si Pelikán jednou v rozhovoru s P. Jaroslavem postěžoval na svou situaci, dostalo se mu odpovědi: „Mistře, nezoufejte, jsme přece v rukou Božích.“ Ta slova zapůsobila na sochaře jako balzám. Chtěl se knězi odvděčit, a proto vtiskl tuto myšlenku do kamene. Vytesal z mramoru otevřenou dlaň a na ní malé, klidně odpočívající dítě. Toto dílko věnoval P. Jaroslavovi, který si je umístil na svůj psací stůl, aby je měl stále před sebou.
Když byl Jiří Pelikán propuštěn z vězení a hrozilo mu nové zatčení, P. Jaroslav mu po jistou dobu v kněžském semináři poskytoval úkryt. To se stalo vlastním důvodem druhého zatčení P. Jaroslava a jeho následného uvěznění. Také Julius Pelikán, jeho manželka Božena a druhý syn Vladimír se ocitli ve vazbě.
P. Jaroslav zůstal v olomouckém vězení do středy 1. července, kdy byl převezen do věznice v brněnských Kounicových kolejích. Odtud byl přes věznici v Sušilových kolejích odtransportován ve středu 4. listopadu 1942 do koncentračního tábora v Osvětimi. Tam podle svědectví utěšoval své spoluvězně a ujišťoval je, že se dočkají svobody. To ovšem neplatilo pro něj: podle oficiálního úředního protokolu zemřel v pátek 4. prosince 1942 na střevní katar s pneumonií v mladém věku 37 let.
Spoluvězeň Josef Janoušek z Přerova však poslední chvíle jeho života popisuje takto: „P. Jaroslav Šumšal spával vedle mne na 17A bloku na 6. štubě, tj. na půdě pokryté jen červenými hliněnými taškami, kde na nás pršelo a padal sníh… Na této světnici spalo 400 vězňů. Byla to tzv. vykončovací štuba, kde bylo každý den 15 až 20 lidí bestiálně ubito… Velitelem světnice byl Polák, bandita a zloděj z povolání. Jmenoval se Juzek, byl z Katovic. Čechy velmi nenáviděl, kde jen mohl, tam je mlátil a otloukal… Nastala hrůza. Juzek si vzal záminku, že Jaroslav nemá čisté nohy. Přinesl stoličku, toporo od lopatky, zavolal kamaráda, který Jaroslava položil na stoličku, jeho hlavu přitiskl mezi kolena a krutě sázel těžké rány. Při desáté ráně odrazil Jaroslavovi ledviny, přerazil mu páteř. Jaroslav volal: „Panenko Maria, prosím tě, nenech mě zde zahynout!“ Ta prosba Juzka ještě více rozzuřila a teprve začal Jaroslava bezohledně mlátit po celém těle. Zvířecky jej ubil. Potom ještě kopal do jeho břicha… Vhodili Jaroslava na lůžko vedle mne. Poléval jsem jej vodou. K ránu se probudil a jeho poslední slova byla: ‚Až se, Pepo, vrátíš domů, řekni mojí rodině a v semináři v Olomouci, jak jsem zahynul a kdo mne zamordoval.‘ Modlil jsem se za Jaroslava… S mnoha jinými, kteří té noci zemřeli na naší světnici, jej zabaleného odnášeli do neznáma.“
Místo posledního odpočinku P. Jaroslava není tedy známo. Symbolický hrob – pomník a bronzovou bustu – má ve své rodné obci Opatovice na hřbitově vedle hlavního kříže. Kromě této upomínky opatovičtí uchovali jméno svého rodáka na pomníku padlých.
Arcibiskupský kněžský seminář si připomněl památku P. Kamila Jaroše a P. Jaroslava Šumšala 4. prosince 1947, kdy byla oběma v přízemí „Mariana“ odhalena pamětní deska; P. Jaroslav Šumšal byl zároveň in memoriam promován doktorem teologie.
Vydala Matice cyrilometodějská s.r.o., Olomouc, 2012
Odkazy:
Křesťanský magazín: P. Kamil Jaroš (vysíláno 12. září 2021)