Bl. P. Richard Henkes SAC

Richard Henkes pocházel z porýnského regionu Westerwald, kde se 26. května 1900 narodil v malé vesnici Ruppach. Otec Petr Henkes byl kameníkem, matka Anna Kateřina, roz. Schlotterová, se věnovala rodině. Společně se starali o menší hospodářství a provozovali malé hokynářství. Richard byl devátým ze 13 dětí, a tak jak to tehdy bylo životní nutností, musel se jako všechny děti v rámci svých sil a schopností zapojovat do běžného pracovního dění v rodině.

Jeho dětství ovlivnili kněží ze Společnosti katolického apoštolátu, známí jako pallotini. Richard začal v roce 1906 navštěvovat v Ruppachu obecnou školu a po šesti letech odešel studovat do nově zřízené koleje v Schönstattu. O tři roky později byla na koleji založena mariánská družina a Richard se stal jejím členem. Když dosáhl plnoletosti (1918), byl uznán příslušnými úřady schopen vojenské služby a odveden do Wormsu k pěšímu pluku č. 118, avšak s očekávaným koncem války ho už do bojových operací neposlali a v listopadu 1918 byl z armády propuštěn.

Vrátil se zpět do Schönstattu, pokračoval ve studiu a složil maturitní zkoušku. Po prázdninách v září 1919 nastoupil do noviciátu k pallottinům do Limburgu, v roce 1924 složil věčné sliby a po absolvování teologických studií byl 6. června 1925 limburským biskupem Augustinem Kiliánem vysvěcen na kněze.

Jako pedagog působil v letech 1925–1931 na řádových školách v Porýní, v letech 1931–1939 na řádových školách v Ketři a Frankensteinu ve Slezsku. Své žáky vedl k opravdovému životu z víry a k odvaze být jejími svědky mezi svými vrstevníky. Když byla v průběhu 30. let 20. století katolická církev v Německu konfrontována s nacionálně socialistickým režimem, dostávaly výchovné důrazy P. Richarda velice intenzivní protinacistický podtext. Na dobře míněná upozornění k obezřetnosti a mlčenlivosti reagoval slovy: „Někdo přece musí ty skutečnosti pravdivě pojmenovat.“ Řeholní představení se z obavy, aby úřadům neposkytli záminku k persekuci církevních škol, rozhodli P. Richarda uvolnit z jeho učitelské funkce.

Odešel do Branic, kde se pod vedením generálního vikáře Mons. Josefa Martina Nathana věnoval pastorační práci. Byl jmenován ředitelem Exercičního domu sv. Josefa v Branicích. Jako člen pastorační rady generálního vikariátu Branice se celé dva roky věnoval pastorační práci v rámci programu eucharistických rodinných týdnů, apoštolátu modlitby, laického apoštolátu a exercičního hnutí.

Byl v úzkém kontaktu s Mons. Nathanem, který měl v té době z pověření arcibiskupa Leopolda Prečana jako generální vikář v pastorační péči ty farnosti olomoucké arcidiecéze, která byla mimo území Československa a později také ta, která připadla po podpisu mnichovské dohody k Německé říši. Provinciál limburských pallottinů využil těchto dobrých kontaktů a nabídl své kněze, vědom si nebezpečí jejich povolání do německé armády, k dispozici pro pastorační službu ve farnostech, neboť kněží funkčně zařazeni jako faráři byli podle Říšského konkordátu mezi Německem a Vatikánem od služby v armádě osvobozeni.

Rovněž P. Richardovi hrozilo povolání do německé armády, a tak i on byl v dubnu 1941 ustanoven farářem ve Strahovicích na Hlučínsku. V této malé obci působil, dokud nebyl dne 8. dubna 1943 zatčen. Příčinou zatčení bylo jedno z jeho kázání v Branicích, které někdo z přítomných nahlásil gestapu a v němž srovnával křesťanské důstojníky římské a německé armády: zatímco ti první se stali pro své pevné křesťanské postoje mučedníky, ti druzí loajálně sloužili současné nacistické totalitní moci.

Tři měsíce byl internován v Ratiboři, poté jej v červenci 1943 deportovali do koncentračního tábora v Dachau. Byl umístěn v kněžském bloku č. 26, stal se číslem 49.642, pracovně byl přidělen na blok č. 17. Jako kněz německé národnosti měl svým způsobem lepší postavení a mohl – a dle svědectví spoluvězňů to také dělal – pomáhat potřebným. Dělil se o jídlo, které dostával v balíčcích od svých farníků ze Strahovic, tajně zpovídal, zaopatřoval a přinášel svaté přijímání.

V zimních měsících roku 1944/1945 vypukla v táboře epidemie skvrnitého tyfu. Nejvíce zamořené vězeňské bloky byly uzavřeny a vězni v nich umírali bez jakékoliv péče a pomoci. P. Richard se odhodlal k řešení, které znamenalo téměř jistou smrt: rozhodl se zůstat jako ošetřovatel v izolaci na karanténním bloku č.17. Pro vlastní léčbu nemocných vězňů nemohl nic udělat, jako člověk jim ale mohl být nablízku a jako kněz poskytoval umírajícím duchovní pomoc. Po třech měsících vyčerpávajícího nasazení se sám nakazil a 22. února 1945 zemřel. Jeho tělo bylo spáleno v táborovém krematoriu, popel zesnulého uschován a 7. června 1945 byl uložen do hrobu na hřbitově v Limburgu.

V roce 2003 započal několikaletý proces blahořečení P. Richarda Henkese a v neděli 15. září 2019 byl v katedrále sv. Jiří v Limburgu prohlášen za blahoslaveného.