Národní eucharistický kongres 2015 (6)
Eucharistické odbory, adorační dny, eucharistická metoda náboženského vyučování
Prohlubování úcty k eucharistii se díky eucharistickým sjezdům a kongresům víc a více proměňovalo v eucharistické hnutí. Zasáhlo do života katolické církve v olomoucké arcidiecéze ve třech oblastech: vznik eucharistických odborů v organizacích katolické mládeže, zavedení adoračních dnů v olomoucké arcidiecézi a uvedení eucharistické metody náboženského vyučování.
Eucharistické odbory
Další impuls zahajovací konference Katolické akce, na které byli přítomní i představitelé katolických mládežnických organizací, směřoval k posílení náboženské výchovy mezi katolickou mládeží. Ta byla v té době organizována ve třech hlavních katolických mládežnických organizacích: Omladina, Orel a spolky katolického studentstva. Katolická akce vybídla tyto organizace k prohloubení náboženské a především eucharistické výchovy svých členů a to především vzdělávacími a exerciční přednáškami a kurzy a také organizováním společného svatého přijímání svých členů. Katolický Orel dokonce změnil své stanovy a do nich implementoval zřizování eucharistických odborů ve svých orelských jednotách. Jejich úkolem bylo pečovat mezi členy o rozvoj úcty k Pánu Ježíši přítomnému v Eucharistii. Rozvoj eucharistického hnutí mezi členy Orla vyústil k zavedení každoroční orelské pouti na Svatý Hostýn v roce 1930. Tato tradice trvá až do našich dnů, vždy druhou neděli po slavnosti Nanebevzetí Panny Marie putují Orlové na Svatý Hostýn.
Adorační dny v olomoucké arcidiecézi
Více méně ve stejném období (na počátku 30. let) vyšel od kněží – členů Spolku adorátorů – v olomoucké arcidiecézi impuls k zavedení tzv. adoratio perpetua v olomoucké arcidiecézi. Jednalo se o to, aby se v celé arcidiecézi každý den nepřetržitě po celý rok konal výstav Nejsvětější Svátosti. Celá záležitost byla předložena olomouckému arcibiskupovi Leopoldovi Prečanovi k uvážení a k rozhodnutí. Ten od ledna 1934 rozhodl o zavedení této „ustavičné adorace“. Každá farnost měla přesně určené datum adoračního dne a vystavení Nejsvětější Svátosti mělo trvat alespoň 12 hodin. Bylo doporučeno, aby v předvečer adoračního dne byla pro věřící příležitost ke svátosti smíření. Smyslem těchto adorací v duchu pastorační linie Katolické akce bylo rozšíření Ježíšova království jak vnějšího – jeho církve, tak vnitřního – v duších lidí. Adorace se vzhledem k počtu farností a kostelů vždy současně konala alespoň na dvou místech arcidiecéze. Tyto adorační dny se postupně staly pevnou součástí života olomoucké arcidiecéze a i když se později v důsledku společensko-politických změn jejich strukturální zakotvení vytratilo, živé povědomí o nich a v některých farnostech i jejich konání přetrvalo.
(PS: Pro olomouckou arcidiecézi adorační dny „adoratio perpetua“ arcibiskup Jan Graubner opět zavedl s počátkem adventní doby v roce 2002.)
Eucharistická metoda výuky náboženství
Další významný impuls k prohloubení eucharistické zbožnosti především u dětí vyšel od tehdejšího profesora katechetiky a pedagogiky na CMBF v Olomouci a pozdějšího pražského arcibiskupa Františka kardinála Tomáška. Ten obohatil eucharistické hnutí především na Moravě o tzv. Eucharistickou metodu náboženského vyučování, kterou v roce 1937 zveřejnil tiskem. Nechal se inspirovat belgickým knězem dr. Eduardem Poppem. Ten svou metodu založil na východisku vycházejícím z katolické věrouky, že náš lidský život je prožíván jako stav sice porušené, ale zároveň Ježíšem Kristem vykoupené lidské přirozenosti. Proto je potřeba, aby se výchova odehrávala na dvou rovinách – ve dvou směrech: výchovou ve smyslu křesťanské askese a výchovou skrze působení nadpřirozené Boží milosti.
Výchovou ve smyslu křesťanské askese se v dítěti postupně obnovuje původní Boží obraz poškozený a znečištěný hříchem. Toto postupné připodobnění dítěte ke Kristu musí být jak vnitřní, tak i vnější. Musí se realizovat jak v osobním tak i ve veřejném životě dítěte. Prakticky řečeno, jak doma vůči rodičům, sourozencům, příbuzným, tak také ve škole k učitelům a spolužákům. Dále se musela realizovat jak na úrovni obecní tak farní pospolitosti, tedy řečeno dnešním jazykem jak na rovině společnosti, tak církve. Vždy, všude a ve všem musí dítěti zářit nejvyšší ideál Ježíš Kristus.
Tohoto cíle je však možno plně dosáhnout jen prostředky nadpřirozenými – tedy působením milosti Boží v životě dítěte, kterou čerpá ze vztahu k Ježíši Kristu v Eucharistii. Tuto musí katecheta zprostředkovat jak vlastním příkladem, tak především modlitbou provázenou sebezapíráním a obětí za svěřené děti a jim dar Boží milosti vyprošovat.
Metoda má sedm kroků, kterými je dítě vedeno skrze konkrétní postoje a skutky, uchopitelné ve zpytování svědomí, k prožívání vztahu k Ježíši Kristu ve společenství dětí (dle tehdejší terminologie „elitního sboru dětí“). Centrem prožívání vztahu k Ježíši Kristu byla oběť mše svaté, která se „nepřetržitě“ konala (v té době jen v ranních hodinách) po celém světě. K uvědomění si této skutečnosti sloužila dětem katechetická pomůcka, tzv. Hodiny nepřetržitého a ustavičného konání oběti mše svaté na celé zeměkouli.