Čtení na pokračování s Josefem Janštou

ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ

nabízí

Josef Janšta, jáhen a katolický spisovatel

Blíží se začátek vyučování. Ve třídě je nezvyklé ticho, protože hned v první hodině se bude psát písemka z matematiky. Děvčata i kluci si opakují vzorečky, Mirka s Luckou se zkoušejí navzájem a stačí se přitom pomodlit k andělům strážným, aby jim pomáhali. Do třídy vchází Libor, černovlasý štíhlý elegán. Volá na všechny: „Doufám, že se neučíte!?“

Kluci i děvčata dělají, že je učení nezajímá. Až na Mirku a Lucku, které dál pokračují v opakování. Obě se bojovně postaví, když přichází Libor k jejich lavici. Jsou o hlavu menší než on, ale poslouchat ho nemíní.

Kdo chce znát pokračování děje, stačí,

 když pošle svůj mail nebo pošlou svůj mail jeho rodiče

na adresu: spis.jansta@seznam.cz,

a bude se začátkem druhého pololetí pravidelně dostávat příběhy ke čtení.

(Doporučený věk čtenářů je /9/10 – 14/15/ let)

Josef Janšta je autorem řady knih pro děti a mládež

Pozvánka: Konference o evagelizaci

Komunita Blahoslavenství a nadační fond Credo srdečně zvou na KONFERENCI O EVANGELIZACI

Já a evangelizace? Konference pro každého.
Zveme všechny na Konferenci o evangelizaci, která se uskuteční o víkendu 18. – 20. 11. 2016 v kongresovém centru ve Zlíně. V promluvách a svědectvích vystoupí zajímaví hosté: Kateřina Lachmanová, P. Ondrej Chrvala ze Slovenska, P. Vojtěch Koukal, Maja Schanovsky z Rakouska, P. Pavel Šupol, a další. Sobotní odpolední mši svatou bude sloužit olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner. Akce se koná pod záštitou pastoračního centra olomoucké arcidiecéze, brněnské diecéze a Pastoračního úseku ostravsko-opavského biskupství.
Konference, která je určená široké veřejnosti, napoví, jak v dnešní době hlásat Boží slovo. „Ježíš nás všechny v Písmu vyzývá, abychom šli do světa a hlásali evangelium. V dnešní době, kdy se společnost nachází v krizi hodnot a kostely nejen v naší zemi se vyprazdňují, je třeba hledat možnosti a inspirace, jak s druhými lidmi mluvit o Kristu,“ uvádí koordinátorka konference Markéta Piknová z  nadačního fondu Credo. Součástí programu bude např. představení kurzů Alfa, farních evangelizačních buněk, zajímavé promluvy a svědectví. Lze se zúčastnit jen části programu.

 

V pátek odpoledne povede program P. Ondrej Chrvala z Trnavy. „V posledních letech jsme svědky velké proměny evangelizace na Slovensku. Chci svědčit o tom, jak Bůh změnil srdce některých lidí a tím proniká do celé společnosti a mění naše vnímání Boha jako Otce,“ uvádí P. Chrvala. Pokračovat bude P. Pavel Šupol s krátkou promluvou o hudbě jako nástroji evangelizace. Program prvního dne zakončí modlitební večer s doprovodem chválové kapely Za Horizont.

 

Pokud přijedete na konferenci v sobotu, můžete se těšit na promluvu Maja Schanovsky z komunity Emmanuel, která bude mluvit o současných výzvách a těžkostech na poli evangelizace. Pokračovat budou informace a sdílení zkušeností s kurzy Alfa, které jsou rozšířené i v naší zemi.

 

Odpoledne představí P. Vojtěch Koukal z Komunity Blahoslavenství systém farních evangelizačních buněk. V 17 hodin bude celebrovat mši svatou olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner. Den zakončíme modlitebním večerem.

 

V neděli bude hlavní přednášející Kateřina Lachmanová, která promluví o přímluvné modlitbě a její důležitosti v evangelizaci a v našem životě vůbec. „Evangelizace je bezzubá a neplodná, není-li předcházena a doprovázena intenzivní přímluvnou modlitbou. A chceme-li evangelizovat v oblastech zatížených historickým zlem, velký význam má i zástupná kající modlitba,“ uvádí. Nedělní program bude zakončen mší svatou v poledne.

 

Účastníci mohou využít nabídky stravování a hlídání dětí. Každodenní program doplní modlitební večery, svátost smíření, nabídka kvalitní křesťanské literatury. Pořadatelé zajistili hned několik možností levného ubytování. Všechny informace najdete na internetových stránkách www.credonadacnifond.cz, kde se můžete na konferenci přihlásit. Mediálními partnery akce jsou Katolický týdeník, Televize Noe a Rádio Proglas.

Plakát ke stažení ZDE

Národní eucharistický kongres 2015 (5)

Eucharistické kongresy

Pokud se týká našeho hlavního tématu, jímž jsou eucharistické sjezdy a kongresy, připomeňme si nejprve jejich rozvoj a pokračování na světové úrovni a následně se podívejme, jak se hnutí rozvíjelo na našem území.

Vypuknutím 1. světové války bylo organizování kongresů na osm let přerušeno. Teprve v roce 1922 se konal v pořadí 26. světový eucharistický kongres v Římě. Účastnilo se ho 100 poutníků z ČSR. V roce 1924 následoval kongres v Amsterodamu, kde bylo 35 českých kongresistů, v roce 1926 v Chicagu za přítomnosti 65 českých kongresistů. V roce 1928 se konal bez účastníků z ČSR kongres v Sydney. Setkání v Kartágu v roce 1930 se zúčastnilo 60 poutníků z ČSR. Na 31. světovém eucharistickém kongresu v Dublinu v roce 1932 bylo přítomno 50 účastníků. O přítomnosti českých poutníků na kongresu v Buenos Aires v roce 1934 a v Manile v roce 1937 nemáme žádné správy. Naopak zcela manifestační byla účast našich poutníků na kongresu v Budapešti v roce 1938. Československá sekce čítala 12 000 poutníků a byla tak největší zahraniční delegací na tomto kongresu. Většinu našich delegací na světových kongresech vedl opat strahovského kláštera Metoděj Zavoral (poprvé v roce 1910 v Montrealu v Kanadě). Vypuknutím 2. světové války bylo opět konání světových eucharistických kongresů na 14 let až do roku 1952 přerušeno.

Vlastní eucharistické sjezdové hnutí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku po roce 1918 se v české národnostní komunitě rozbíhalo velmi pomalu. Spolek kněží adorátorů pokračoval ve vydávání české mutace časopisu SS. Eucharistie, sjezdy kněží adorátorů se organizovaly spíše příležitostně bez větší publicity a ohlasu v katolické veřejnosti. Mimo jiné na Velehradě (1921), v Olomouci (1922), v Prostějově (1927). Teprve po roce 1925 a především rozhodnutím československých biskupů z podzimu 1927 zavést v ČSR papežem Piem XI. nařízenou Katolickou akci dostalo eucharistické hnutí včetně eucharistických kongresů výrazný oživující impuls. V tomto ohledu byla nejaktivnější česká sekce Katolické akce v olomoucké arcidiecézi. Ta rozhodla na své zahajovací poradě v lednu 1928 o uspořádání krajinských eucharistických kongresů na území arcidiecéze. Hned v roce 1928 se v olomoucké arcidiecézi konaly čtyři, a to v Uherském Brodě a v Opavě ve dnech 26. – 28. května, v Litovli 15. – 17. června a v Olomouci ve dnech 7. – 9. září. Nejednalo o setkání kněží členů spolku kněží adorátorů rozšířené o účast veřejnosti, ale o samostatnou pastorační akci.V následujících letech, pokud se tematicky dotýkáme jen naší ostravsko-opavské diecéze, se konaly eucharistické kongresy ještě ve dnech 18. – 22. června 1930 v Moravské Ostravě a Přívoze, pak následoval eucharistický sjezd v Místku 14. – 16. září 1934 a nakonec opět v Přívoze (dnes část městského obvodu Moravská Ostrava-Přívoz) ve dnech 23. – 27. září 1936. V Opavě se sjezdu zúčastnilo 20 000, v Místku 16 000, v Přívoze 15 000 věřících.

Největší z těchto kongresů v rámci teritoria naší dnešní diecéze byl Eucharistický kongres v Moravské Ostravě a v Přívoze v roce 1930. Ten byl zamýšlen jako eucharistický kongres pro celou severovýchodní Moravu a přilehlé části Slezska jak olomoucké tak vratislavské arcidiecéze, společný pro všechny tři zde žijící národnosti – Čechy, Němce i Poláky. Vzdálená příprava probíhala v jednotlivých farnostech. Vlastní kongres byl zahájen ve středu 18. června společnou adorací kněží v kostele (dnes katedrále) Božského Spasitele v Moravské Ostravě, čtvrtek 19. června byl věnován dětem, pátek 20. června přípravě žen a dívek a sobota 21. června byla vyhrazena přípravě mužů a jinochů. Vrcholným dnem kongresu byla neděle 22. června. V osm hodin ráno sloužil slavnou mši sv. ve farním kostele v Moravské Ostravě arcibiskup Leopold Prečan. Po ní vyšel z kostela průvod s Nejsvětější Eucharistií, který procházel Moravskou Ostravou na náměstí do Přívozu. Zde se konala další slavná biskupská mše svatá, tentokrát ji celebroval světící olomoucký biskup Jan Stavěl. Průvodu z Moravské Ostravy do Přívozu se zúčastnilo 15 000 osob a v Přívoze na náměstí se ke mši svaté shromáždilo více než 50 000 věřících.

Národní eucharistický kongres 2015 (3)

23. eucharistický kongres ve Vídni v roce 1912

Postupně se etablující eucharistické hnutí na Moravě bylo výrazně posíleno uvedením duchovních synů P. Petra Juliána Eymarda do Brna. Na počátku roku 1912 na základě rozhodnutí brněnského biskupa Pavla Huyna převzali kněží Kongregace Nejsvětější Svátosti, tzv. eucharistiáni, do své správy bývalý klášter františkánů s kostelem sv. Máří Magdalény. Příchozí řeholníci věrni odkazu svého zakladatele zahájili okamžitě – o Velikonocích 7. dubna téhož roku – v nově získaném kostele každodenní a celodenní výstav Nejsvětější Svátosti Oltářní. (Tento výstav – k duchovnímu požehnání všech příchozích – trvá nepřetržitě 104 let až do současnosti.)

Dalším impulsem pro rozvoj eucharistického hnutí mezi Slovany v českých zemích do roku 1914 byl 23. světový eucharistický kongres, poprvé organizovaný na území Rakouska-Uherska, a to přímo ve Vídni ve dnech 12. – 15. září 1912. Tématem kongresu bylo: Četné a rané svaté přijímání. Českých poutníků – „kongresistů“ – bylo více než 20 000, z olomoucké arcidiecéze přes 7000 účastníků. Jejich národnostní sekce byla druhou nejpočetnější po německé.

Čeští Slované měli ve Vídni vzhledem ke druhému největšímu počtu vyhrazeny tři chrámy. Byly to: kostel Panny Marie na Nábřeží známý pod názvem „Maria am Gestade“, kostel Nejsvětějšího Vykupitele na Rennwegu a kostel Nejsvětější Trojice s komplexem kláštera minoritů na Alserstrasse. První z uvedených byl významný především pro Moravany tím, že v něm kázal sv. Klement Maria Hofbauer (rodák z moravských Tasovic) a že je v tomto kostele také pochován. Druhý kostel, známý jako „böhmische Kirche“, tj. český kostel, byl v roce 1908 koupen Jednotou sv. Metoděje pro česky hovořící obyvatele Vídně, aby jim sloužil jako české duchovní centrum. Třetí – klášter minoritů – neměl přímou či historickou vazbu na českou komunitu, ale pro své kapacitně nejlepší zázemí sloužil v době kongresu jako kontaktní místo a zde také sídlila sjezdová kancelář české sekce.

Společný program začínal vždy ráno v 8,00 hodin slavnostní pontifikální bohoslužbou ve všech třech kostelích. Ty sloužili čeští a moravští biskupové. Ve čtvrtek a pátek od 10,00 do 11,30 a od 14,00 do 15,30 byly vždy dvě a dvě eucharistické přednášky. Z přednášejících – podle dobových zpráv – nejvíce zaujalo apoštolsky nadšené kázání ThDr. Antonína Cyrila Stojana na téma: Populárnost Ježíše Krista v Eucharistii. Večer ve 20,00 se konala na závěr dne slavnostní promluva, zpívané litanie a svátostné požehnání. V sobotu po ranních bohoslužbách se všechny národy sešly v 10 hodin v katedrále sv. Štěpána v centru Vídně ke „společné slavnostní schůzi“. Sobotní odpoledne bylo vyhrazeno svátosti smíření, večer ve 20,00 hodin byla ve všech kostelích adorační hodina.

V neděli se konal slavný eucharistický průvod. Zástupy věřících podle různých stavů, organizací, spolků, včetně císaře a jeho dvora se postupně shromažďovaly na Heldenplatz (Náměstí Hrdinů) v areálu Hofburgu. Nejsvětější Svátost byla vezena ve zlatém kočáře osmispřežím koní a vůz doprovázený čestnou stráží postupně projížděl mezi nepřehlednými zástupy. Pontifikální mši svatou před vystavenou Nejsvětější Svátosti sloužil pro více než 150 000 přítomných věřících papežský legát kardinál Vilém Marinus van Rossum. Po mši svaté následoval obřad deponace Nejsvětější svátosti a tím byla ukončena nejen slavnost eucharistického procesí, ale i celý kongres.

V závěrečné zprávě o průběhu kongresu bylo možno ze zapsané promluvy jednoho z přítomných vyčíst (volně přeloženo z němčiny): „…podobně jako před 229 lety, kdy na tomto místě 12. září roku 1683 ráno před vítěznou bitvou s Turky obléhajícími Vídeň přijímal polský král Jan III. Sobieski spolu s dalšími veliteli vojsk svaté přijímání z rukou papežského legáta „v roce 2003 blahořečeného“(pozn. překl.) Marka z Aviana a kdy toto svaté příjímání bylo začátkem budoucího vítězství, tak i tento eucharistický kongres a všechna v rámci kongresu uskutečněná svatá přijímání jsou začátkem proměny – Kristovy vlády v každém jednotlivci i v celé společnosti.“

V následujícím roce byl ve dnech ve dnech 23. – 27. dubna 1913 světový eucharistický kongres v La Vallettě na Maltě. Tohoto kongresu se z „Čechů“ zúčastnili pouze jednotlivci. O rok později se ve dnech 22. – 26. července 1914 konal 25. eucharistický kongres v Lurdech ve Francii. Tohoto se zúčastnilo cca 150 českých poutníků jako nejpočetnější skupina v delegaci z Rakouska-Uherska.

Národní eucharistický kongres 2015 (7)

Situace po roce 1938

Podpisem mnichovské dohody, odstoupením československého pohraničí, vznikem Protektorátu Čechy a Morava a následně vypuknutím 2. světové války v září 1939 se katolická církev ocitla v naprosto jiné situaci. Nacistické novopohanství naprosto nekompromisně likvidovalo veškeré k nacismu neloajální projevy života včetně náboženského. Život církve byl omezen na úroveň farností a i zde pod hrozbou fyzické likvidace jen do interiérů kostelů. Veřejné projevy úcty k eucharistii (průvody, poutě, sjezdy či kongresy) byly zakázány. V protektorátní části olomoucké arcidiecéze se Katolická akce pod vedením ThDr. Bedřicha Vaška snažila v rámci svých ročních programů rozvíjet prohloubení úcty k eucharistii především skrze obnovené prožívání mše svaté, v sudetské a pruské části arcidiecéze organizoval generální vikář a pozdější světící biskup Josef Martin Nathan ve farnostech tzv. eucharistické rodinné týdny.

Situace po roce 1945

Po roce 1945 byla situace ve státě z mnoha důvodů hodně neuspořádaná. Katolická akce a později pastorační referát olomoucké arcidiecéze se snažil i za této situace dále pracovat. Ve snaze uchránit především skupiny katolické mládeže od jakéhokoliv náznaku politizace, vyzval k zakládání tzv. eucharistických kroužků mládeže. Tyto měly pod hlavičkou ryze náboženského spolku v sobě sdružit všechny katolické mládežnické skupiny a v mladých lidech rozvíjet katolický způsob života, založený na vztahu k Pánu Ježíši přítomnému v Nejsvětější Svátosti. Avšak ani tyto kroužky neměly šanci na další existenci, když se v únoru 1948 chopili moci ve státě komunisté. Veškerý život církve byl totalitní mocí více jak čtyřicet let cíleně likvidován.

Závěr

I když se povědomí o existenci eucharistického hnutí v 2. polovině 20. století z paměti české katolické komunity postupně vytratilo, neznamená to, že by se ve věřícím lidu vytratila úcta k eucharistii. Tato byla, je a bude základním vztahem pro život církve. Z ní církev žila, žije a bude žít. Jak se v církevních dokumentech často zdůrazňuje: Eucharistie je pramen a zároveň i vrchol života církve. Národní eucharistický kongres 2015 navazuje na živý proud světové eucharistické zbožnosti realizovaný a zviditelňovaný eucharistickými kongresy. Nechť nám výše uvedené připomenutí zbožnosti našich předků pomůže uvědomit si zapomenuté „dědictví otců“ a prohloubit v každém z nás vztah k Eucharistii – k Ježíši Kristu stále přítomnému v církvi.

Národní eucharistický kongres 2015 (4)

Katolické a unionistické sjezdy

Po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československé republiky byla situace katolické církve v novém státním útvaru mimořádně komplikovaná. Katolíci německé národnosti se po ztrátě vazeb na své centrum ve Vídni zaměřili na rozvoj vlastního katolického života a začali budovat své vlastní struktury. Němečtí katolíci v olomoucké arcidiecézi a československé části vratislavské diecéze si vytvořili svůj Národní svaz německých katolíků severní Moravy a Slezska. Jednou z nejviditelnějších aktivit tohoto svazu byly katolické dny či sjezdy (něm. Katholikentag) a to jak na úrovni krajinské – lokální, tak na zemské. Krajinské sjezdy se konaly ve větších německých moravských a slezských městech a na poutních místech, zemské sjezdy nejčastěji v Bruntále.

Katolíci české národnosti se po 28. říjnu 1918 dostali do složité situace přežívajících rakousko-uherských pohrobků. Ze strany tehdejších vládních činitelů podle hesla: „Skoncovali jsme s Vídní, skoncujeme s Římem!“ byla snaha církev co nejvíce dehonestovat a po stránce materiální likvidovat. K tomu přistupovala vnitřní krize českého katolického duchovenstva hlavně v Čechách, kde někteří kněží nejenže od církve odpadli, ale založili novou národní Československou (později husitskou) církev. V situaci ohrožení česká katolická veřejnost sáhla (mimo jiné) k osvědčenému prostředku projevení své identity a velikosti. Tím bylo svolání Československého katolického sjezdu na dny 28. – 31. srpna 1920 do Prahy. Zde českoslovenští katolíci pod vedením svých vůdců dali jasně najevo své katolické postoje. I když se krizi českého kněžstva nepodařilo zvrátit, sjezd deklaroval sílu katolického lidu. Závěrečného manifestačního průvodu se zúčastnilo na 20 000 osob.

Podobně i Jubilejní sjezd moravských (včetně slezských a hlučínských) katolíků v Brně 15. – 17. srpna 1924 chtěl nejen demonstrovat katolicitu přítomnou v novém státě a dát katolíkům do ruky patřičné argumenty pro obhajobu jejich náboženských postojů, ale také chtěl jako „jubilejní sjezd“ navázat na tradici českoslovanských sjezdů při příležitosti 30. výročí prvního sjezdu v roce 1894. Jak bylo napsáno v olomouckém Našinci č. 189/60 ze dne 19. srpna 1924): „…sjezd tento byl nutný, aby se před tváří mladé katolické generace vzpomenulo zakladatelů katolického hnutí, aby oživena byla tradice a kontinuita duchů a obnovil se řetěz rukou, které chopily se těžké práce osvobození československého lidu katolického – z jařma liberálně-socialistických stran. V tomto obnovení tradice a duševního spojení mladé generace se starou, v uvědomění si, že buditelské dílo katolické v československém národě po 30 letech nejen že je zde živoucí, nýbrž že kvete a je v plném rozmachu, že cesta před 30 lety nastoupená byla správná…“ Sjezd byl ukončen manifestačním průvodem ulicemi Brna. Účastnilo se ho 10 000 lidí. Při následující polní mši zaplnilo náměstí Zelný trh 20 000 účastníků.

Celostátní katolický sjezd

Přes snahu pokračovat v hnutí pravidelných katolických sjezdů se další konal až v roce 1935 ve dnech 27. – 30. června v Praze. Byl výjimečný v tom, že byl organizován jako sjezd katolíků všech národností Československa. Byla to jedna z největších, ne-li přímo největší, událostí života katolické církve v Československu mezi světovými válkami. Účastnilo se ho více než tři sta tisíc katolíků ze všech šesti národností žijících v tehdejším Československu. Papež Pius XI. na tento sjezd vyslal jako svého legáta pařížského arcibiskupa Jeana kardinála Verdiera. I když se dnes někdy se pro tento sjezd používá název „celostátní eucharistický kongres“, eucharistický kongres ve striktním slova smyslu to nebyl, a to ze dvou důvodů. Především to byla volba témat jednotlivých přednášek. Jejich výběr byl ponechán na uvážení a rozhodnutí jednotlivých národnostních skupin. Dalším důvodem byl charakter společných setkání všech účastníků sjezdu. První se konalo v sobotu večer 29. června na Václavském náměstí, při kterém před vystavenou Nejsvětější Svátostí oltářní jednotlivé národnosti obnovily svůj křestní slib. Druhé setkání se konalo v neděli dopoledne 30. června na strahovském stadionu. Zde pro všechny účastníky celebroval mši svatou papežský legát kardinál Verdier. Eucharistický průvod – v té době určující prvek eucharistického kongresu – se nekonal. Z těchto důvodů je toto po všech stránkách mimořádné setkání katolíků tehdejšího Československa řazeno do kategorie katolických sjezdů.

Unionistické sjezdy

Také unionistické hnutí zvolna obnovovalo své aktivity. V pořadí čtvrtý unionistický kongres byl olomouckým arcibiskupem Leopoldem Prečanem svolán na Velehrad až v roce 1924, tedy po třinácti letech. Poprvé (dříve tomu bránila vláda ve Vídni) zaslal tomuto kongresu pozdravný dopis papež (Pius XI.) a také se ho účastnil apoštolský nuncius z Prahy. Pátý kongres se konal v roce 1927, šestý v roce 1932 a sedmý v roce 1936.

Národní eucharistický kongres 2015 (6)

Eucharistické odbory, adorační dny, eucharistická metoda náboženského vyučování

Prohlubování úcty k eucharistii se díky eucharistickým sjezdům a kongresům víc a více proměňovalo v eucharistické hnutí. Zasáhlo do života katolické církve v olomoucké arcidiecéze ve třech oblastech: vznik eucharistických odborů v organizacích katolické mládeže, zavedení adoračních dnů v olomoucké arcidiecézi a uvedení eucharistické metody náboženského vyučování.

Eucharistické odbory

Další impuls zahajovací konference Katolické akce, na které byli přítomní i představitelé katolických mládežnických organizací, směřoval k posílení náboženské výchovy mezi katolickou mládeží. Ta byla v té době organizována ve třech hlavních katolických mládežnických organizacích: Omladina, Orel a spolky katolického studentstva. Katolická akce vybídla tyto organizace k prohloubení náboženské a především eucharistické výchovy svých členů a to především vzdělávacími a exerciční přednáškami a kurzy a také organizováním společného svatého přijímání svých členů. Katolický Orel dokonce změnil své stanovy a do nich implementoval zřizování eucharistických odborů ve svých orelských jednotách. Jejich úkolem bylo pečovat mezi členy o rozvoj úcty k Pánu Ježíši přítomnému v Eucharistii. Rozvoj eucharistického hnutí mezi členy Orla vyústil k zavedení každoroční orelské pouti na Svatý Hostýn v roce 1930. Tato tradice trvá až do našich dnů, vždy druhou neděli po slavnosti Nanebevzetí Panny Marie putují Orlové na Svatý Hostýn.

Adorační dny v olomoucké arcidiecézi

Více méně ve stejném období (na počátku 30. let) vyšel od kněží – členů Spolku adorátorů – v olomoucké arcidiecézi impuls k zavedení tzv. adoratio perpetua v olomoucké arcidiecézi. Jednalo se o to, aby se v celé arcidiecézi každý den nepřetržitě po celý rok konal výstav Nejsvětější Svátosti. Celá záležitost byla předložena olomouckému arcibiskupovi Leopoldovi Prečanovi k uvážení a k rozhodnutí. Ten od ledna 1934 rozhodl o zavedení této „ustavičné adorace“. Každá farnost měla přesně určené datum adoračního dne a vystavení Nejsvětější Svátosti mělo trvat alespoň 12 hodin. Bylo doporučeno, aby v předvečer adoračního dne byla pro věřící příležitost ke svátosti smíření. Smyslem těchto adorací v duchu pastorační linie Katolické akce bylo rozšíření Ježíšova království jak vnějšího – jeho církve, tak vnitřního – v duších lidí. Adorace se vzhledem k počtu farností a kostelů vždy současně konala alespoň na dvou místech arcidiecéze. Tyto adorační dny se postupně staly pevnou součástí života olomoucké arcidiecéze a i když se později v důsledku společensko-politických změn jejich strukturální zakotvení vytratilo, živé povědomí o nich a v některých farnostech i jejich konání přetrvalo.

(PS: Pro olomouckou arcidiecézi adorační dny „adoratio perpetua“ arcibiskup Jan Graubner opět zavedl s počátkem adventní doby v roce 2002.)

Eucharistická metoda výuky náboženství

Další významný impuls k prohloubení eucharistické zbožnosti především u dětí vyšel od tehdejšího profesora katechetiky a pedagogiky na CMBF v Olomouci a pozdějšího pražského arcibiskupa Františka kardinála Tomáška. Ten obohatil eucharistické hnutí především na Moravě o tzv. Eucharistickou metodu náboženského vyučování, kterou v roce 1937 zveřejnil tiskem. Nechal se inspirovat belgickým knězem dr. Eduardem Poppem. Ten svou metodu založil na východisku vycházejícím z katolické věrouky, že náš lidský život je prožíván jako stav sice porušené, ale zároveň Ježíšem Kristem vykoupené lidské přirozenosti. Proto je potřeba, aby se výchova odehrávala na dvou rovinách – ve dvou směrech: výchovou ve smyslu křesťanské askese a výchovou skrze působení nadpřirozené Boží milosti.

Výchovou ve smyslu křesťanské askese se v dítěti postupně obnovuje původní Boží obraz poškozený a znečištěný hříchem. Toto postupné připodobnění dítěte ke Kristu musí být jak vnitřní, tak i vnější. Musí se realizovat jak v osobním tak i ve veřejném životě dítěte. Prakticky řečeno, jak doma vůči rodičům, sourozencům, příbuzným, tak také ve škole k učitelům a spolužákům. Dále se musela realizovat jak na úrovni obecní tak farní pospolitosti, tedy řečeno dnešním jazykem jak na rovině společnosti, tak církve. Vždy, všude a ve všem musí dítěti zářit nejvyšší ideál Ježíš Kristus.

Tohoto cíle je však možno plně dosáhnout jen prostředky nadpřirozenými – tedy působením milosti Boží v životě dítěte, kterou čerpá ze vztahu k Ježíši Kristu v Eucharistii. Tuto musí katecheta zprostředkovat jak vlastním příkladem, tak především modlitbou provázenou sebezapíráním a obětí za svěřené děti a jim dar Boží milosti vyprošovat.

Metoda má sedm kroků, kterými je dítě vedeno skrze konkrétní postoje a skutky, uchopitelné ve zpytování svědomí, k prožívání vztahu k Ježíši Kristu ve společenství dětí (dle tehdejší terminologie „elitního sboru dětí“). Centrem prožívání vztahu k Ježíši Kristu byla oběť mše svaté, která se „nepřetržitě“ konala (v té době jen v ranních hodinách) po celém světě. K uvědomění si této skutečnosti sloužila dětem katechetická pomůcka, tzv. Hodiny nepřetržitého a ustavičného konání oběti mše svaté na celé zeměkouli.

Národní eucharistický kongres 2015 (1)

Informace o chystaném Národním eucharistickém kongresu, který se uskuteční v říjnu 2015, k nám budou určitě přicházet z mnoha různých zdrojů. V sérii článků v následujících číslech našeho diecézního časopisu Okno bych rád zviditelnil v době nedávno minulé na Moravě existující eucharistické hnutí včetně eucharistických kongresů, uskutečněných na území naší diecéze. Než se ale dostaneme k naší situaci, je potřeba připomenout, jak se toto hnutí „věříme působení Ducha Svatého“ v církvi probudilo k životu. Tomu se bude věnovat následující úvodní text.

Novodobé eucharistické hnutí začalo ve druhé polovině 19. století. V té době museli katolíci de facto v celé Evropě čelit silným sekularizačním a liberálním protikatolickým tlakům. V jednotlivých zemích reagovali odlišně. Například v Německu byli relativně dobře společensky i odborně organizováni a jejich obranná činnost vyústila ve vznik katolické politické strany Centrum a dodnes existující fenomén katolických sjezdů.

Jinde jako například ve Francii reagovali katolíci spíše intuitivně a vraceli se k prohloubení základního postoje víry v Boha, konkrétně víry v Ježíše Krista přítomného v Eucharistii. Určující postavou této eucharistické obnovy víry byl sv. Petr Julián Eymard (1811 – 1868). Jako kněz a řeholník postavil do centra svého života Eucharistii a byl právem nazýván jejím apoštolem. Ve Francii šířil hnutí „čtyřicetihodinových eucharistických pobožností“. Toto hnutí se snažilo vytvořit organizované skupiny věřících, kteří se v určitém cyklu střídali v adoraci slavnostně vystavené Nejsvětější Svátosti. Cílem bylo vytvořit souvislou a nepřerušenou adoraci, jak v jednom kostele během stanovené doby, tak v rámci diecéze během celého roku prostřednictvím adoračních dnů v jednotlivých farnostech. Tak se měla uskutečnit „adoratio quotidiana et perpetua Sanctissimi Eucharistiae Sacramenti“, tj. každodenní a ustavičná adorace Nejsvětější Svátosti. K tomuto účelu založil Eymard v roce 1856 Kongregaci Nejsvětější Svátosti lidově nazývanou Eucharistiáni, později založil i ženskou větev, pro diecézní kněze kněžské bratrstvo a pro laiky sdružení eucharistické adorace.

Dalším impulsem bylo setkání šedesáti katolických poslanců francouzského parlamentu v roce 1873 v Paray-le-Monial. Na tomto poutním místě před vystavenou Nejsvětější Svátostí zasvětili sebe i celou Francii Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Tato událost zapůsobila na Emilii Tamisiérovou (1834 – 1910) tak, že se stala propagátorkou úcty k Eucharistii v touze ji nabídnout a úctu k ní prosadit do všech vrstev společnosti. Díky její iniciativě byla v roce 1874 zorganizována první eucharistická pouť do Avignonu. Byl to vlastně první místní eucharistický kongres. O dva roky později byl v Avignonu uspořádán další kongres, tentokrát měl již celonárodní charakter. V roce 1881 se s požehnáním papeže Lva XIII. ve Francii v Lille konal první mezinárodní eucharistický kongres. Ten sestával především z eucharistických modliteb a pobožností, byl doplněn promluvami, přednáškami a katechezemi na eucharistická témata. Jeho vrcholem byl triumfální eucharistický průvod. Od onoho roku se iniciativa kongresů s různými pastoračně eucharistickými akcenty šířila na místní, diecézní, národní i mezinárodní úrovni. V polovině 20. století se středem a zároveň i vrcholem těchto setkání stalo společné slavení mše svaté. Zatím poslední – 50. mezinárodní kongres – se konal v roce 2012 v Dublinu.

Tři prvky nově objevené eucharistické zbožnosti – adoratio perpetua, sdružení mužů a žen zasvěcených adoraci Eucharistie a eucharistický kongres – se postupně rozšířily do celé Evropy a staly se součástí života církve i v českých zemích.

Národní eucharistický kongres 2015 (2)

Jak už bylo napsáno, eucharistické hnutí se začalo ve 2. polovině 19. století šířit z Francie do dalších evropských zemí včetně Rakouska-Uherska, tedy i do českých zemí.

Rakouská a později rakousko-uherská monarchie byla svět sám pro sebe. Byla sice světem multietnickým, ale především germánsko-slovanským. Francouzské prvky se prosazovaly zvolna a pomalu, spíše se z jazykových důvodů uplatňovaly vlivy německé, a to především fenomén katolických sjezdů. První sjezd katolíků (Katholikentag) v Německu se konal v Mohuči v roce 1848. První sjezd katolíků v Rakousku se konal až téměř po třiceti letech a to v roce 1877 ve Vídni. Přestože se těchto celorakouských sjezdů do roku 1914 konalo celkem sedm, nebyla účast katolíků slovanského etnika s výjimkou prvního sjezdu nijak výrazná, natož reprezentativní. Katolicitu církve jako nadnárodnostní prvek sjednocující různé národy Rakouska-Uherska se těmto sjezdům nepodařilo vtisknout.

V českých zemích se postupně začaly organizovat samostatné sjezdy dle národností, a to jak na zemské, diecézní či lokální, tzv. krajinské úrovni. Celonárodní české katolické sjezdy (podle tehdejší terminologie tzv. českoslovanské) probíhaly na území českých a moravských diecézí od roku 1894. První se konal v roce 1894 v Brně, druhý 1896 v Praze, třetí v roce 1903 v Brně, dále v roce 1908 v Praze, v roce 1909 v Hradci Králové, v roce 1911 v Olomouci a sedmý v roce1913 v Kolíně. Také německy hovořící katolíci v Čechách, na Moravě a v Rakouském Slezsku organizovali své sjezdy. Významnou postavou byl v tomto ohledu kněz, novinář a spisovatel, kaplan ve Varnsdorfu v severních Čechách P. Ambros Opitz.

Kromě hnutí katolických sjezdů se ale na Moravě rozvíjelo z vlastních nábožensko-historických zdrojů specifické sjezdové hnutí, které mělo své centrum na Velehradě. Miléniové cyrilometodějské oslavy na Velehradě (v roce 1863 příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu, v roce 1869 smrt sv. Cyrila, v roce 1885 smrt sv. Metoděje) probudily nejen moravský (především slovanský) náboženský život, ale také náboženské hnutí usilující o náboženskou jednotu mezi Slovany, tzv. unionistické hnutí. Středem tohoto hnutí byl Velehrad, nástrojem spolek Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, který pod vedením pozdějšího olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana učinil Velehrad střediskem práce na duchovním sjednocení západních a východních Slovanů. Pro naplnění tohoto záměru organizoval mezinárodní, tzv. unionistické kongresy. První se konal v roce 1907 a do vypuknutí 1. světové války se podařilo zorganizovat unionistický kongres ještě v roce 1909 a 1911.

Jako třetí sjezdové hnutí se začíná na konci 19. století v česky hovořícím prostředí Čech, Moravy a Rakouského Slezska zabydlovat hnutí eucharistické. V diecézích byl kanonicky zřízen Spolek kněží klanějících se Nejsvětější Svátosti Oltářní a v každé diecézi jmenován ředitel spolku. V roce 1896 začíná vycházet česká mutace časopisu světového eucharistického hnutí pod názvem SS. Eucharistia. Orgán spolku kněží klanějících se Nejsvětější Svátosti. Byl vydáván v Kroměříži, zodpovědným redaktorem byl diecézní ředitel spolku kanovník P. Josef Droběna. Kněží – členové spolku se začínali v rámci svých diecézí popř. zemí scházet na eucharistických sjezdech.

První se konal na Velehradě pod předsednictvím brněnského biskupa ThDr. Františka Bauera v roce 1894.  Další následovaly v různých časových intervalech na různých, většinou nábožensky významných místech. Pro kněze moravské církevní provincie to byly nejčastěji Velehrad a Brno, ale také Olomouc či Kroměříž, mimořádně také Frýdek a Přívoz. Sjezd měl nejčastěji formu jedno- až dvoudenního setkání kněží – členů spolku, které bylo otevřené pro širokou katolickou veřejnost. Eucharistické promluvy, slavnostní mše svatá, eucharistický průvod a adorační hodina probíhaly za účasti široké veřejnosti v kostele či kolem kostela. Kněží – členové spolku se pak kromě toho sešli ještě samostatně na uzavřené konferenci, kde se probírala témata dotýkající se eucharistie.

Pro oživení historické paměti a tedy i kontinuity naší víry si připomeňme eucharistické sjezdy, které se v tomto období konaly na území naší diecéze. Byly celkem čtyři. V roce 1904 se uskutečnil jednodenní krajinský eucharistický sjezd v poutním kostele – dnes bazilice – Navštívení Panny Marie ve Frýdku za účasti 40 kněží. Díky iniciativě velkého eucharistického horlitele P. Josefa Žídka, faráře v Přívoze, se v přívozském farním kostele Nanebevzetí Panny Marie konal v roce 1908 jednodenní a v roce 1909 a 1910 dvoudenní eucharistický sjezd. Na těchto sjezdech se aktivně podílel olomoucký světící biskup ThDr. Karel Wisnar. Zvláště druhý ze sjezdů byl hojně navštíven nejen co do počtu kněží, kterých bylo cca 100, ale také co do počtu přítomných věřících. Na vlastní kněžské konferenci bylo na obou sjezdech diskutováno v té době dekretem Pia X. Sacra Tridentina synodus nově aktualizované téma častého svatého příjímání. Všechny čtyři sjezdy probíhaly tak, aby se jich mohli zúčastnit jak česky, tak německy hovořící věřící.